Nenačítá se Vám mapa? Zkuste si zapnout JavaScript.

Zobrazit stránku muzea

OBRAZY, KRESBY, DŘEVO - JAN SEMERÁK

Městské muzeum Žacléř

21. 11. 2019 - 29. 12. 2019

Městské muzeum Žacléř vás srdečně zve na výstavu prací výtvarníka Jana Semeráka, který žije v nedaleké Vrchové. V jeho půdním ateliéru zde vznikají obrazy, kresby a dřevěné objekty inspirované nejen okolní přírodou.

Rozhovor s Autorem, Janem Semerákem

Můžete prosím prozradit, kde jste vyrůstal a studoval?

Pocházím ze Zlína, tedy ve své době Gottwaldova. Tak ohavným novotvarem bylo původní jméno nahrazeno. Příznačné je, že moji generaci, která přišla na svět v Gottwaldově, ani nenapadlo, že je na tom něco nepatřičného. Před koncem střední školy se moji rodiče odstěhovali do Prahy a já jsem je po maturitě s radostí následoval. V Praze jsem vystudoval Vysokou školu ekonomickou.

 

Kdy jste začal malovat a kdo Vás vedl?

Soustavně asi tak od patnácti let jsem kreslil, později maloval všechno, co mě zaujalo. V Praze jsem chodil do večerní výtvarné školy v Libni. Tam nás učil sochař Jiří Sturza kresbu, takový ten dril, sádrové odlitky, zátiší, portrét, akt. Později mne učil malbě akademický malíř Vladimír Vošahlík, který vedl skupinu podobně jako já nadšených mazalů. To byla příjemná doba. Měli jsme k dispozici velký ateliér v Černošicích, vyjížděli na plenéry a hlavně, byli mezi námi opravdu talentovaní spolužáci, kteří toho už hodně uměli.

 

Ovlivnila města Zlín a Praha Vaši tvorbu?

Přímo asi ne. Zlín je ale pozoruhodné město, ke kterému mám vztah velmi nejednoznačný, nenechává mě v klidu. S přibývajícím věkem jsem se o něj zajímal víc, než když jsem tam ještě žil. Možná to souvisí s Baťou, který byl tehdy tabu a byl nahrazen nudným socialistickým budováním.  A taky se zpětným zrcátkem, ve kterém se mladá léta jeví pěknější, než byla. To, co Baťova rodina dokázala, je ale velkolepé. V prostoru, který definovaly pálení kořalky a kozí chlívky u rozdrbaných chaloupek, vybudoval za třicet let enklávu amerického velkorysého průmyslového stylu. Vždy jsem byl k tomu baťovskému budování spíše hodně kritický, protože to bylo čisté sociální inženýrství a Baťa se stal prototypem lokálního oligarchy, bez jehož požehnání se nepohne ani myš. Ve své době ovšem to byl nevídaný počin, který budil obdiv ve světě a nasával talentované lidi. A hlavně, Baťa byl sice neomezený vládce, ale všechno, co dělal, směřovalo k obecnému prospěchu, tak jak si obecný prospěch sám definoval. Zaměstnal lidi, vybudoval pro ně moderní bydlení, dopravu, obchody, kina, divadlo, sportoviště, školy. Na to místní domkáři čuměli, protože nic podobného v životě neviděli a ti příchozí právě o to stáli. Byl to zkrátka budovatel, který ale zároveň cpal lidi do formy, která odpovídala jeho představě dokonalého díla. Malý příklad, který to asi nejlépe ilustruje. Věhlasné geometricky uspořádané čtvrti cihlových domků v zeleni. Ty domky přiděloval svým dělníkům, ale s přísným zákazem přistavět si sebemenší dřevěnou boudu. Dobře totiž věděl, že v krátké době by lidé v souladu se svou přirozeností proměnili tu Baťovu krásu v ráj přístavků, boudiček, kozích chlívků, králíkáren, prasečáků a hnojišť. Urbanistický rozvrh města vycházel z plánů, které navrhl světoznámý Le Corbusier, architekti Lydie Gahura a Karfík stvořili nezaměnitelný styl, areál továrny se stal městem ve městě rozvrženým jako Manhattan do šachovnice s číslovanými ulicemi, nad kterými čněla budova č. 21, tzv. mrakodrap. Úžasné dílo stvořené v krátké době, které je ale po mém soudu dodnes zdrojem silného rozporu s organickým růstem města okolo jeho přirozeného centra. Ten rozpor vnesl koncept města postaveného "na zelené louce" s přísně oddělenými sektory bydlení, práce, obchodu, vzdělávání. Kdo nevěří, ať tam běží a prohlédne si. Zdá se mi, že město dodnes nese tuto zátěž a nenapravilo to ani jinak výborné dílo architektky Evy Jiřičné, zlínské rodačky, které mělo dotvářet městské centrum. Velkou zásluhou Baťovy rodiny, byť vycházející z čistého pragmatismu, bylo založení umělecké školy, která svým důrazem na uměleckoprůmyslové obory připomínala (nebo kopírovala?) světoznámý Bauhaus ve Výmaru. Učili tam vynikající umělci, například Vincenc Makovský, jehož asistenty byli Arnošt Paderlík a Zdeněk Kovář, později zakladatel české školy průmyslového designu, nebo architekti Fuchs a Lydie Gahura a mnoho dalších.  Nad Zlínem na kopci Kudlově vznikl místní "Hollywood" spojený s takovými jmény jako skladatel Zdeněk Liška nebo Hermína Týrlová. Po mnoha těch lidech zůstaly ve Zlíně jejich vily, které jsou samy o sobě zajímavé artefakty, připomínají se také cestovatelé Hanzelka a Zikmund, atlet Zátopek a dalo by se pokračovat. Všechno se to po letech slilo do jakéhosi ducha místa, kterého se občas pokouším zachytit. Už jsem s tím Zlínem moc dlouhý. No a Praha je prostě Praha.

 

Kdy a proč jste se usadil ve Vraních horách?

V roce 1995 jsem hledal místo v horách, protože jsem celoživotní lyžař a horský chodec. Nechtěl jsem ale do nějakého rušného prostředí. Lepší místo než pod Špičákem si neumím představit. Škoda, že Libavské sedlo brzo zničí dálnice.

 

Jaké techniky při své tvorbě používáte?

Jsem takový pokusník a zkouším kombinovat všechno se vším, což ale přináší více slepých uliček než výsledků, cha cha.  Nejraději mám tužku a papír, je to levné, rychlé a dobře hoří v kamnech.

 

Ve vašich abstraktních obrazech je cítit jistý řád/promyšlenost, zobrazujete konkrétní předměty či krajinu nebo abstraktní území Vaší fantazie?

Děkuji za poklonu.  Jako asi každý jsem se zpočátku snažil o věrné a "zajímavé" zachycení toho, co vidím. Obdivoval jsem impresionisty, ti byli tak maximem, co bylo u nás prezentováno jako moderní.  Po roce 89 jsem se doučoval a přes surrealismus, německý expresionismus, skupiny Die Brücke, Blauer Reiter, které mě nadchly, jsem si nastudoval informel a americký abstraktní expresionismus a akční malbu. Ti Američani mě zaujali nejvíc, protože se soustředí na řešení obrazové plochy nejrůznějšími způsoby od koláží a asambláží přes cákání barvou, prořezávání, pálení, rozdělování a spojování.  Je v tom svoboda, ale taky rychle nahlédnete, že lze snadno sklouznout k povrchnosti a snaze o laciný efekt. Myslím, že chce dost velkou zkušenost, aby člověk dokázal oddělit zrno od plev. No tak u toho jsem zůstal a pokouším se řešit obrazovou plochu a tam je jakákoliv figurace spíše na škodu, i když jako základ je někdy dobré vzít krajinu nebo postavu. Jindy stačí odpíchnout se od zajímavé skvrny nebo cákance barvou.

 

Kde nacházíte inspiraci pro Vaši tvorbu?

Děkuji, zní to honosně. Já bych se zdráhal říkat tvorba, protože si spíš hraju. Roční období mají v sobě uloženy takové barevné harmonické šablony, tak možná ty to jsou.

 

Mnoho let jste pracovně jezdil do Francie, odrazil se pobyt ve Francii ve Vašem stylu?

Asi ne, já jsem si všechno nastudoval z knih. Měl jsem v životě jedno období, kdy jsem hodně cestoval, do Francie nejvíce, a všude jsem obrážel muzea a galerie moderního umění, nebudu to vyjmenovávat, ale udělal jsem zkušenost, že z reprodukce se nedá výtvarné dílo pochopit. Když jsem viděl na vlastní oči obrovská černá plátna Marka Rothka, ke kterým dospěl v závěrečném období života, tak mi spadla čelist. Přitom, když to vidíte na reprodukci v knize, můžete mít dojem, že si dělá legraci. Stejné je to třeba s Boštíkem, reprodukce Vám neřekne nic, teprve když stojíte před tím plátnem, vidíte, že se chtěl promalovat k Bohu.

 

Kteří malíři patří mezi Vaše oblíbené?

No to by bylo dlouhé čtení jako telefonní seznam.  Ale kdybych měl říct jedno jméno, tak paní Adriena. Samozřejmě Šimotová. Hlubokosklon.

 

Jaká výstava Vás v poslední době nejvíce nadchla?

Jan Křížek ve Valdštejnské jízdárně, ale to už je pár let. Minulý týden Alberto Giacometti ve Veletržním paláci. Doporučuju všem, dokud je čas, taková výstava tu dlouho nebyla a myslím, že dlouho nebude. Výborné výstavy dělá paní Pangrácová v Trutnově, například úžasný Ivan Ouhel.

 

Věnujete se i práci se dřevem, můžete popsat některá Vaše díla?

Znovu děkuji za výraz dílo. Já se to tak neodvažuju nazvat.  Baví mě udělat z kusu dřeva "něco". Měl jsem radost, že jsem mohl udělat Modrý kříž na Zámeckou cestu.

 

Také vyřezáváte krásné loutky, co Vás k této činnosti přimělo?

Krásné loutky uvidíte ve fundusu divadla Drak nebo v Chrudimi. Krásné loutky dělá Terezka Komárková v Trutnově. Já nejsem žádný loutkář, jenom mám loutky odjakživa rád, otlučenými Kašpárky počínaje a krásně řezanými kousky na parádu konče. Tak jsem zkusil nějaké panďuláky udělat naší Johance, když byla malá. Nakonec si ale stejně hrála nejraději s papírovými profilovými panáčky na špejli, které si udělala sama. Jednou jsem udělal malou partičku loutek pro představení divadélka Jany Paulové. Loutka je velmi komplexní artefakt, základem je dobré řemeslo, kterému se člověk musí věnovat dlouhodobě, aby to k něčemu bylo. To není můj případ.

 

V Městském muzeu Žacléř probíhá do konce prosince tohoto roku výstava Vaší tvorby, můžete čtenářům nastínit, jaká díla jsou zde představena?

Já jsem to pojal tak, že ta výstava je součástí programu městského muzea, v kterém dlouhodobě představuje lidi z okolí, kteří dělají něco, co by třeba mohlo zajímat místní veřejnost. Tak jsem tam zahrnul věci staré, středně staré i nejnovější, kresby, malby, asambláže a pár dřevěných objektů a jak říkáte "krásných loutek". Doufám, že to nebude chápáno jako retrospektiva umělce, ale spíš něco jako národopis.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho inspirativních procházek podzimní krajinou ve Vraních horách a elán do další tvorby!

 

 

 


Vyhledat muzeum


Aktuality

Sbírka porcelánu Václava Petiry

12. 12. 2018 - 01. 12. 2025
Městské muzeum Žacléř

Městské muzeum v Žacléři představuje sbírku porcelánu Václava Petiry. Nechte se unést křehkou krásou a dokonalostí nejen světských, ale i křesťanských figur, malých i velkých, bílých i barevných. V letošním roce uplyne 140 let od založení žacléřské porcelánky Heinrichem Pohlem z významného podnikatelského rodu Pohlů. Dnes je továrna známá pod názvem Keramtech s.r.o a výroba je zaměřena především na slévárenskou a topnou keramiku a technický porcelán. Už méně se však ví, že žacléřská porcelánka začínala s výrobou čalounických knoflíků, záclonových kroužků a nábytkových úchytek. Později sortiment rozšířily porcelánové panenky, nejrůznější sošky svatých a světské figurky, z nichž mnohé můžeme dodnes nalézt po domácnostech. S postupující elektrifikací se žacléřská porcelánka zaměřila na výrobu elektroporcelánu, který postupně ve výrobě převážil a povědomí o původní produkci se pomalu vytratilo. Dnes už není nikdo, kdo by výrobu porcelánových figur pamatoval. Jen díky sběratelské vášni Václava Petiry dnes můžeme znovu obdivovat obrovskou šíři druhů, velikostí a barev figur z produkce žacléřské porcelánky. Jeho sbírka čítá přes neuvěřitelných 1600 exemplářů sošek svatých, kropenek na svěcenou vodu, světských sošek i vzácných porcelánových plastik od Emila Schwantera. Nyní máte možnost zhlédnout tuto jedinečnou sbírku v expozici Městského muzea Žacléř, která byla slavnostně otevřena 31. října 2018. Od první společné myšlenky na expozici uplynulo mnoho měsíců a je smutnou skutečností, že se pan Václav Petira výsledné podoby nedožil. Expozice nesoucí jeho jméno jej však bude stále připomínat. Velké poděkování patří rodině Petirových, kteří souhlasili se zapůjčením sbírky a podařilo se tak záměr zdárně dokončit. Na tento projekt s reg.č. CZ.11.2.45/0.0/0.0/16_008/0001437. byly získány finanční prostředky z Evropského fondu pro regionální rozvoj prostřednictvím Euroregionu Glacensis a součástí projektu je také katalog k nové expozici a společný propagační materiál Městského muzea Žacléř a Krkonošského muzea v Jelení Hoře, polského partnera projektu. Město Žacléř spolu s Městským muzeem Žacléř vás srdečně zvou k návštěvě.  

Přečíst více





Dejte muzeu od 1 do 5 bodů. Čím více bodů, tím větší spokojenost.