Posezení s jazzem: Královská kategorie bigbandů

Cyklus uzavírá posezení s jazzovým houslistou a publicistou, autorem pořadů na Českém rozhlasu Janem Daleckým.

Jazz je hudba výrazných individualit. Najde-li jich několik společnou tóninu, je to báječné. Za úplný zázrak pak můžeme považovat královskou kategorii big bandů, v nichž za jeden pomyslný provaz táhne 15 i více hudebníků, zpravidla detailně organizovaných šedou eminencí, zvanou skladatel-aranžér. Můžeme-li použít paralelu ke stejně výlučnému sportovnímu odvětví, chápeme big band s dirigentem jako osmiveslici s kormidelníkem. Dějiny big bandu mají hned na počátku výraznou a významnou postavu - Fletchera Hendersona, jehož zmnožení trumpetistů a klarinetistů/saxofonistů do trojic umožňovalo hustší a barevně odlišné vedení melodických hlasů. To bylo v polovině 20. let minulého století. Nejúrodnější dekádou pro vznik a existenci desítek big bandů byla swingová léta třicátá. Některé orchestry po roce 1940 zanikly, jiné se udržely jako stálice: Duke Ellington, Benny Goodman, Count Basie, Woody Herman, Stan Kenton a další. Jinou šťastnou dobou pak byla 60. léta, kdy své velké kapelnické sny realizovali Gerry Mulligan, Buddy Rich, Thad Jones-Mel Lewis, Don Ellis nebo japonská skladatelka Toshiko Akiyoshi. Nelze opomenout ani přerušovanou éru big bandů Gila Evanse nebo Carly Bley. Koncem tisíciletí pak bigbandové fanoušky nadchli Dave Holland, Mathias Rüegg (Vienna Art Orchestra) nebo sběratelka cen Grammy Maria Schneider. Důležité je, že přes téměř identické obsazení 4 trumpetistů, 4 trombonistů, 5 saxofonistů (střídajících basklarinet, klarinet a flétnu) plus rytmiky má každý z jmenovaných souborů svůj originální zvuk, nezaměnitelný repertoár, velmi často z vlastních řad. Prostě není big band jako big band, jak si dokážeme i vlastním poslechem vybraných nahrávek.