Muzea dle kritérií

Colloredo-Mansfeldský palác patří k vynikajícím příkladům pražské palácové architektury s bohatým stavebním vývojem snoubícím v sobě prvky vrcholného baroka a pozdějších rokokových a druhorokokových úprav. Colloredo-Mansfeldský palác patří k vynikajícím příkladům pražské palácové architektury s bohatým stavebním vývojem snoubícím v sobě prvky vrcholného baroka a pozdějších rokokových a druhorokokových úprav. Barokní objekt nacházející se na jednom z nejexponovanějších míst staré Prahy u Karlova mostu byl postaven na základech románské a gotické zástavby a renesanční budovy.   Mezi jeho majiteli najdeme řadu zajímavých osobností od hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika, popraveného za účast při pražském stavovském povstání, přes jezuitský řád, saského kurfiřta, krutého hraběte Bredu až k Pavlu Jindřichovi knížeti z Mansfeldu-Fondi. Kníže nechal v letech 1736–1737 původní palác, navržený zřejmě Giovannim Battistou Alliprandim, přestavět Františkem Ignácem Preé do vrcholně barokní podoby. Definitivní novorokokovou tvář interiérům stavby pak v šedesátých letech devatenáctého století vtiskla rodina Auerspergů, která pak kolem roku 1900 přestavěla velkou část paláce na luxusní činžovní dům. Nejkrásnějším a zřejmě nejlépe dochovaným prostorem paláce je taneční sál, jehož definitivní výzdoba byla patrně dokončena v letech 1736–1737. Autory nástropní fresky s námětem shromáždění olympských bohů jsou freskař Pietro Scotti a kvadraturista Giovanni Battista Zeist. Palác je spojen s významnými šlechtickými rody, ale také s kulturními a historickými událostmi, mezi jinými s posledním zasedáním královské rady „zimního krále“ Fridricha Falckého po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Po druhé světové válce byl palác využíván Československou akademií věd. V současnosti objekt spravuje Galerie hlavního města Prahy, která chystá jeho důstojnou obnovu a zapojí ho do svých aktivit. Prohlídková trasa, která zpřístupňuje návštěvníkům reprezentační prostory piana nobile, seznamuje návštěvníka s historií a architektonickými kvalitami paláce a nabízí jedinečný zážitek z prostor naplněných stopami minulosti a komplikovaného vztahu moderní společnosti k historickému dědictví.   Prohlídková trasa   Prohlídková trasa byla vybudována na několika základních principech, jimž dominuje snaha přitáhnout pozornost především k uměleckohistorickým a architektonickým kvalitám objektu. Jako hlavní nástroj zprostředkování významu a hodnoty paláce jsme proto využili specifickou atmosféru paláce, který je v některých částech dochován v autentickém stavu a jinde je poznamenán celou řadou stavebních úprav i stop jeho užívání v minulosti. Proto jsme omezili zásahy pouze na bezpečnost návštěvníka, akcentovali jsme zejména dochované původní prvky a vybavení a soustředili se na podání co největšího množství informací o objektu a jeho historii. Základem podoby prohlídkové trasy je idea jakéhosi „kontrolního dne“, návštěvy objektu za účelem poznání jeho podoby v mezistavu, v čase jeho proměny. Návštěvník se tedy v patnácti zastaveních seznámí s nejcharakterističtějšími prvky paláce, s výsledky stavebně-historických a restaurátorských průzkumů, ale také s jeho vlastnickou historií a společenským a kulturním životem paláce v minulosti a se záměry Galerie hlavního města Prahy. Základním cílem vybudování prohlídkové trasy a zpřístupnění Colloredo-Mansfeldského paláce veřejnosti před plánovanou rekonstrukcí je zejména snaha jednoznačně deklarovat, že Galerie hlavního města Prahy je správcem objektu a počítá s jeho využitím pro své kulturní a výstavní aktivity. Nejbližším úkolem je také uvést objekt do povědomí širší veřejnosti, získat podporu pro budoucí rekonstrukci objektu a jeho dlouhodobé užívání pro kulturní účely. V praktické rovině to rovněž znamená ověřit provozní možnosti objektu a získat základní informace o chování a potřebách jeho návštěvníků, ale také podniknout první kroky k identifikaci a budování specifických cílových skupin.  

Počátky Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP), sahají do roku 1989, kdy vznikl Aktiv volné fotografie – tedy sdružení fotografů, jehož cílem bylo hledat vhodné prostory pro výstavy. O projektu v Revoluční ulici se začalo jednat již v roce 2002. Velkorysý plán provozu této nové instituce zaměřené na prezentaci převážně české, ale i světové fotografie, počítal s obsáhlým prostorem galerie včetně vlastního depozitáře, knihovnou, přednáškovým sálem a černou komorou zařízenou na fotografické kurzy a workshopy i s dalšími místnostmi pro doprovodné programy.   Vlastní objekt Pražského domu fotografie založil Magistrát hl. města Prahy společně s ministerstvem kultury. Obě instituce, které do tohoto projektu společně investovaly 20 milionů korun, kvůli neustálým průtahům s rekonstrukcí objektu uvažovaly o tom, že z obecně prospěšné společnosti vystoupí. Nedokončený projekt také provázely stále častější spory mezi fotografy a vedením PHP.   Nakonec byly v roce 2010 nebytové prostory v domě v Revoluční ulici č. 5, jež byly v té době již několik let zrekonstruovány pro potřeby PHP, rozhodnutím Rady hl. m. Prahy převedeny do majetku GHMP. Galerie také získala od pražského magistrátu pět milionů korun na dokončení klimatizace a zprovoznění všech jeho prostor.

Unikátní vila architekta Otto Rothmayera, který úzce spolupracoval se slovinským architektem Josipem Plečnikem. Architekt Otto Rothmayer (1892–1966) patří ke generaci architektů aktivních v 1. polovině 20. století. Jeho život a tvorba je úzce spojena s osobností uznávaného slovinského architekta Josipa Plečnika, s nímž spolupracoval zejména na přestavbě Pražského hradu. Práci pro Pražský hrad Rothmayer vykonával po Plečnikově odchodu i samostatně a stala se jeho celoživotním úkolem. Souběžně s ní Rothmayer projektoval i pro soukromé objednavatele, zejména na území Prahy a jejího blízkého okolí. Je autorem tří rodinných vil, několika pomníků a spolupracoval také na Plečnikově vinohradském kostele. Inspirace středomořskou tradicí, kterou zprostředkovával na našem území arch. Josip Plečnik, se rovněž odráží na architektonické podobě vlastní Rothmayerovy vily, která byla realizována v letech 1928–1929 v prostém stylu klasicizující moderny. Asketická podoba vily se omezuje na základní útvary kvádru a válce, který ukrývá točité schodiště. Interiéry vily nebyly rozlehlé, avšak zcela zásadní bylo jejich napojení na verandu a malebnou zahradu, kterou architekt sám navrhl. Její důmyslná zákoutí inspirovala řadu návštěvníků vily, pozoruhodnou sérii fotografií zátiší zahrady vytvořil například známý fotograf Josef Sudek. Muzeum hlavního města Prahy připravilo v Rothmayerově vile stálou expozici „Příběh jednoho domu a jedné rodiny“, která má poukázat nejen na osobitý styl architektonického díla Otto Rothmayera, ale také připomenout atmosféru domu a jeho inspirativního prostředí.   Otevřeno: ÚTERÝ, ČTVRTEK, SOBOTA, NEDĚLE Začátky prohlídek: duben – říjen: 9:00, 11:00, 13:00, 15:00, 17:00 listopad – březen: 10:00, 12:00, 14:00, 16:00 Návštěva vily je možná POUZE PO PŘEDCHOZÍ REZERVACI  

Anežský klášter, bývalý klášter klarisek a minoritů a první konvent klarisek v Záalpí, patří k nejvýznamnějším gotickým stavbám Prahy. Klášter sv. Anežky České Anežský klášter, bývalý klášter klarisek a minoritů a první konvent klarisek v Záalpí, patří k nejvýznamnějším gotickým stavbám Prahy. Založila jej ve 30. letech 13. století přemyslovská princezna Sv. Anežka Česká (kolem 1211–1282), spolu se svým bratrem králem Václavem I. Do nově budovaného kláštera záhy vstoupila a žila zde v čele řeholní komunity až do své smrti. Prohlídkový okruh v přízemí mapuje historii jednotlivých částí unikátně dochovaného půdorysu středověkého kláštera. Přístupné jsou všechny význačné prostory, včetně oratoře sv. Anežky, Svatyně Salvátora a kostela sv. Františka s místem uložení ostatků krále Václava I.   Středověké umění v Čechách a střední Evropě Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu (zvl. Franky, Rakousy, Sasko, viz např. H. Pleydenwurff, A. Altdorfer, H. Hesse, L. Cranach st., ad.). V přízemí je instalována haptická expozice sochařských děl českého českého středověkého umění 13.–15. století. umění,  nabízející  ojedinělou hmatovou zkušenost s kopiemi význačných gotických památek (po dobu výstavy Tajemné dálky, symbolismus v českých zemích je haptická expozice nepřístupná).   Mezi špičkové exponáty instalace a poklady národního kulturního dědictví patří díla z období vlády Lucemburků – krále Jana, císaře Karla IV. a jeho synů (Mistr Michelské madony, Mistr Vyšebrodského oltáře, Mistr Theodorik, Mistr Třeboňského oltáře, díla tzv. krásného slohu) a umělecké práce spjaté s opětovným vzmachem českých zemí v době vlády Vladislava a Ludvíka Jagellonského (Mistr Svatojiřského oltáře, Mistr Puchnerovy archy, Mistr Litoměřického oltáře, Mistr Oplakávání ze Žebráku, Mistr Oplakávání ze Zvíkova, Monogramista IP).   PROGRAMY LEKTORSKÉHO ODDĚLENÍ Informace a rezervace programů na tel: 221 879 216/225, e-mail:ak.educ@ngprague.cz   PROGRAMY PRO ŠKOLY A VEŘEJNOST Pro skupiny včetně školních nabízíme komentované prohlídky výstavy / Cena: 600 Kč/ skupina do 20 osob + vstupné Rezervace / informace: ak.educ@ngprague.cz, tel. 221 879 216/225. Kompletní nabídku pořadů pro školy najdete ZDE.  

Palác Kinských je významnou rokokovou stavbou v Praze na Staroměstském náměstí. Stojí na jeho východní straně poblíž pomníku Jana Husa, vedle Domu U kamenného zvonu. Roku 1949 se stal palác Kinských sídlem sbírky grafiky Národní galerie v Praze. Umění Asie (ze sbírek Národní galerie v Praze, 1. patro paláce Kinských) Palác Kinských na Staroměstském náměstí v Praze je od roku 2010 - po přesídlení ze Zámku Zbraslav - mimo jiné sídlem Sbírky umění Asie a Afriky Národní galerie v Praze. Kurátorky této sbírky připravily pro návštěvníky ucelenou přehlídku starého i současného umění Asie. V centru Prahy může návštěvník obdivovat expozici představující nejvýznamnější umělecké soubory archaického čínského umění, buddhistického sochařství, tibetské votivní obrazy zvané thankgy, islámskou keramiku a umění kovu, japonské dřevořezy a ilustrované knihy a starou i moderní čínskou malbu.    Sbírka umění Asie a Afriky NG v Praze Sbírka umění Asie a Afriky, jež v roce 2015 oslavila 63 let své existence v rámci Národní galerie v Praze, spravuje 13 574 předmětů původem z Japonska, Číny, Koreje, Tibetu, jižní a jihovýchodní Asie, islámské kulturní oblasti a Afriky. Vedle Náprstkova muzea, které je součástí Národního muzea, je Národní galerie jedinou veřejnou institucí zaměřující se na sbírání, studium a prezentaci asijského umění v České republice. Svým rozsahem a významem patří Sbírka umění Asie a Afriky k předním kolekcím podobného materiálu ve střední a východní Evropě. V západní Evropě bychom mohli najít paralely například v kolekcích institucí jako jsou Musée Cernuschi v Paříži, Museum für Ostasiatische Kunst v Berlíně, Museum für Ostasiatische Kunst v Kolíně nad Rýnem nebo Ashmolean Museum v Oxfordu. Od svého založení v roce 1952 pod vedením dr. Lubora Hájka Sbírka systematicky buduje soubory krásných i užitých umění výše zmíněných oblastí a rozšiřuje je cílenými nákupy, převody z jiných veřejných institucí, stejně jako odkazy a dary soukromých sběratelů. Zásadní význam Sbírky proto spočívá v tom, že relativně přesně dokumentuje obraz sběratelství asijského umění v českých zemích přibližně od poloviny 19. století do současné doby. Kulturní výměna a styky českých zemí s oblastmi východní Asie jsou také jedním ze stěžejních témat, jehož zpracovávání a prezentaci se Sbírka ve své odborné činnosti věnuje. Sídlem Sbírky je po přesídlení ze Zámku Zbraslav, kde byla její stálá expozice instalována v letech 1998–2009, nyní palác Kinských na Staroměstském náměstí. V prvním patře zde mohou návštěvníci shlédnout expozici představující nejvýznamnější umělecké soubory Sbírky, k nimž patří archaické čínské umění, buddhistické sochařství, čínské a japonské předměty užitého umění, tibetské votivní obrazy zvané thankgy, islámská keramika a umění kovu, japonské dřevořezy a ilustrované knihy a stará i moderní čínská malba. V prezentaci těchto souborů se Sbírka nesnaží o vyčerpávající historický či umělecko-historický přehled, nýbrž staví především na představení unikátních mistrovských děl jednotlivých kultur s poukazem na jejich původní společenský kontext na jedné straně a jejich recepci v evropském prostředí na straně druhé.

Maiselova synagoga byla postavena v letech 1590-92 na základě privilegia císaře Rudolfa II. Jejím zakladatelem byl primas pražského Židovského města Mordechaj Maisel. Na svou dobu neobvyklý trojlodní chrám v renesančním stylu zbudovali stavitel Juda Coref Herz a Josef Wahl. Roku 1689 synagoga při požáru ghetta vyhořela a následně byla několikrát přestavěna. Do současné novogotické podoby byla obnovena podle projektu prof. A. Grotta v letech 1893-1905. Stálá expozice Židé v českých zemích, 10.-18. století Návštěvníci se mohou těšit na audiovizuální 2D projekci, díky níž se ocitnou přímo v uličkách starého Židovského Města, jak je ztvárňuje slavný Langweilův model Prahy. Kromě bohatství vzácných sbírkových předmětů v novém uspořádání a významovém kontextu si zájemci mohou na dotykových obrazovkách prolistovat staré hebrejské rukopisy, nahlédnout do historických plánů židovských sídlišť nebo vyhledávat v databázi významných židovských osobností.   Večerní pořady Díky možnosti proměnit výstavní prostory i v auditorium se synagoga ve večerních hodinách se stává též místem pro komorní umělecká vystoupení: hudební, recitační či divadlo jednoho herce.

Pinkasova synagoga je druhá nejstarší dochovaná synagoga v Praze.  Synagogu nechal roku 1535 postavit v pozdně gotickém slohu jeden z významných členů pražské židovské obce Aron Mešulam Horovic. Podle jeho vnuka, rabína Pinkase Horovice, pak patrně získala své jméno – Pinkasova škola. Stavba sloužila jako soukromá rodinná modlitebna a v její blízkosti byla zřízena rituální lázeň (mikve). Do své původní podoby byla synagoga obnovena v letech 1950-54. Památník českých a moravských obětí šoa Pinkasova synagoga byla v letech 1955-60 přeměněna na Památník téměř 80 000 českých a moravských Židů, kteří se stali oběťmi šoa. Autory jednoho z nejstarších památníků svého druhu v Evropě jsou malíři Václav Boštík a Jiří John. Po sovětské invazi roku 1968 byl památník na více než 20 let uzavřen. Plně zrekonstruován a zpřístupněn byl až po pádu komunistického režimu roku 1995. Více o expozici Stálá expozice Dětské kresby z Terezína Expozice v 1. patře přibližuje osudy židovských dětí, vězněných za druhé světové války v ghettu Terezín. Je založena na dnes již světoznámých dětských kresbách, vytvořených v letech 1942-44 v terezínském ghettu pod vedením malířky Friedl Dicker-Brandeisové. Emotivně působivé kresby vypovídají o persekuci Židů za nacistické okupace českých zemí v letech 1939-45. Zachycují transporty do Terezína i všední život v ghettu stejně jako sny o návratu domů či životě v židovské domovině v Palestině. Naprostá většina dětí byla zavražděna v plynových komorách vyhlazovacího tábora Osvětim- Březinka. Více o expozici Návštěvnické info Součást prohlídkového okruhu: Židovské muzeum v Praze a Pražské Židovské Město. Bezbariérový přístup: ne Program Pietní a připomínkové akce.

Starý židovský hřbitov patří k nejstarším židovským pohřebištím na světě a spolu se Staronovou synagogou nejvýznamnější památku pražského Židovského Města. Byl založen v první polovině 15. století. Nejstarší náhrobek pochází z roku 1439, poslední pohřeb se konal o 348 roků později. Areál hřbitova byl během staletí vícekrát rozšiřován, ale jeho plocha přesto nestačila potřebám Židovského Města. Zesnulí tak byli ukládáni do země v až deseti vrstvách nad sebou. Na hřbitově se nachází na 12 000 náhrobních kamenů, mnohé s poutavou zvířecí i rostlinnou symbolikou. Nejvýznamnější pohřbené osobnosti učenec a pedagog, rabi Jehuda Leva ben Becalel, zvaný rabi Löw (zemřel r. 1609) učenec a básník Avigdor Kara (zemřel r. 1439) stavitel Pinkasovy synagogy Aharon Mešulam Horovic (zemřel r. 1545) primas pražského Židovského Města a stavitel Maiselovy synagogy Mordechaj Maisel (zemřel r. 1601) renesanční učenec, historik, matematik a astronom David Gans (zemřel r. 1613) sběratel hebrejských rukopisů a tisků rabín David Oppenheim (zemřel r. 1736) Cestovatelský magazín National Geographic jej řadí mezi deset turisticky nejzajímavějších hřbitovů světa. Návštěvnické info Součást prohlídkového okruhu: Židovské muzeum v Praze a Pražské Židovské Město. Bezbariérový přístup: ano (vstup východem u Klausové synagogy)