Zaměření

Posláním Památníku Lidice je péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejích občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.

Přírodní rezervace Soos leží přibližně 6 km severovýchodním směrem od Františkových Lázní. Oblast o rozloze 221 ha byla za národní přírodní rezervaci prohlášena roku 1964. Veřejnosti je ovšem prostřednictvím 1,2 km dlouhé, podlážkové naučné stezky opatřené informačními tabulemi přístupná pouze dílčí část rezervace. Sooská oblast představuje rozsáhlá rašeliniště a slatiniště, kde v tzv. mofetách – vyvěrá velké množství minerálních pramenů a čistý oxid uhličitý. Naučná stezka vede po dně vyschlého jezera, jež bylo kdysi plné slané (minerální) vody. V Soosu po něm zůstala skutečná evropská rarita – tzv. křemelinový štít. Erozí zbrázděný nános křemeliny – zbytky schránek jezerních řas rozsivek usazených na dně jezera – pokrytý žlutou a bílou vrstvou vysrážených minerálních solí zde vytváří fascinující obraz „měsíční krajiny“. Díky unikátním podmínkám žije v rezervaci řada chráněných živočichů a roste zde množství mokřadních a slanomilných rostlin. Kromě naučné stezky v Soosu návštěvníci najdou záchrannou stanici pro zraněné živočichy, jež je součástí Národní sítě stanic pro handicapované živočichy a od roku 2004 finančně podporována ČSOP. Prohlédnout si lze také muzejní expozice o přírodě rezervace a jejího okolí, rozsáhlou expozici „Ptačí svět Chebska“ a paleontologickou expozici „Dějiny země“, jejíž součástí jsou modely prehistorických ještěrů v životní velikosti.

V altánu dle projektu arch. B. Fuchse z roku 1936 se nachází expozice připomínající život Prokopa Diviše. Památník doplňuje model nejproslulejšího Divišova vynálezu – prvního uzemněného bleskosvodu na světě. Otevřeno: květen – září Památník je symbolickým připomenutím života a díla řádového bratra premonstrátů, badatele v oboru elektřiny a vynálezce bleskosvodu Prokopa Diviše. Prokop Diviš (vlastním jménem Václav Divíšek) se narodil 26.března 1698 v  Žamberku. V létech 1716 - 1719 studoval na jezuitské latinské škole ve Znojmě, zaopatřen proslulým premonstrátským klášterem v Louce u Znojma, kde složil řeholní slib a přijal řádové jméno Prokop. Jako premostrát studoval v klášterní škole filozofii a teologii, v roce 1726 zde dosáhl kněžského svěcení a v létech 1729 - 1735 na téže škole vyučoval filozofickým předmětům. Na základě úspěšné obhajoby doktorské dizertace vyhlásila roku 1733 univerzita v Salcburku Diviše doktorem teologie. V témže roce se stal podpřevorem louckého kláštera a od roku 1736 poprve převzal správu farnosti v Příměticích u Znojma. Setrval zde do roku 1741, kdy jej dne 7. dubna loucký opat Antonín Nolbek jmenoval převorem kláštera. V době obsazení Znojma pruskými vojsky v jarních měsících roku 1742 vyplatil Prusům za internovaného opata vysoké výpalné a upadl za to u něj v nemilost. Patrně proto byl v červenci téhož roku opět poslán na faru v Příměticích. Zde působil do konce svého života (zemřel 21. prosince 1765) a zde také začalo období jeho badatelské práce. Správa farského hospodářství obrátila Divišovu pozornost nejprve k hydrotechnickým pracem. V létech 1742-1744 zde postavil několik vodovodů. Poté u něj do popředí vystoupil zájem o konstrukci hudebních nástrojů, spjatý s klášterní hudební kulturou. Vyvrcholil stavbou originálního skříňového nástroje s kovovými strunami tzv. "denisdoru" (Denis (or - zlatý Diviš), bezpečně doloženého k roku 1753. Nástroj napodoboval zvuk různých hudebních nástrojů. Po roce 1748, pod vlivem tehdy módního zájmu, se rozvinuly Divišovy experimenty s elektřinou. Používal při nich třecí elektřinu a leydenské láhve vlastní výroby a byl schopen zdařile pracovat se základními elektrostatickými jevy. Měl rovněž příležitost demonstrovat je i císařskému dvoru ve Vídni. Zpráva o smrti petrohradského profesora Georga Wilhelma Richmanna, kterého v roce 1753 při pokusu měřit intenzitu elektrického pole v atmosféře zabil blesk, přivedla Diviše k zájmu o atmosférickou elektřinu a k rozhodnutí postavit v Příměticích "povětrnostní mašinu". Jejím základem byl na 15 m (později 41,5 m) vysokém stožáru horizontálně položený železný kříž, jehož konce byly pravoúhle překžíženy kratšími železnými tyčemi. Na takto vzniklých 12 zakončeních bylo osazeno 12 kovových krabic s železnými pilinami, jimiž prostupovalo na 400 ostrých kovových hrotů. Celá konstrukce byla třemi řetězy vodivě spojena se zemí.  Pod vlivem dobových představ Diviš chápal funkci kovových krabic jako leydenské láhve, ve kterých se měla shromažďovat z atmosféry "odsátá" elektřina. Tím se mělo předejít bleskovým výbojům a vzniku bouří vůbec. Přestože funkce, kterou Diviš svému "povětrnostnímu stroji" připisoval, se zásadně odlišovala od principu bleskosvodu, objektivně jím svou konstrukcí byl. Vztyčil jej poprvé v červnu roku 1754 a poté, co byl v létě 1759 pokládán za příčinu velkého sucha, jej nechal loucký klášter odstranit. Druhou konstrukci umístil Diviš po roce 1761 na věž přímětického kostela. Další oblastí Divišova badatelského zájmu byl vliv elektřiny na živý organismus a s ním spojená elektroléčba, které se intenzívně věnoval od roku 1754. Při své výzkumné práci byl Diviš v úzkém kontaktu s představiteli soudobé vědy, profesorem matematiky a fyziky na vídeňské univerzitě Josephem Franzem, profesorem experimentální fyziky na pražské univerzitě Janem Antonínem Scrincim, Leonhardem Eulerem, profesorem lékařské fakulty pražské univerzity Janem Křtitelem Boháčem aj. Znal mj. i experimenty Benjamina Franklina. Svoje poznatky zobecnil v teoretickém pojednání Magia naturalis (Přírodní kouzelnictví), které vyšlo v německém překladu v roce 1765 v Tübingen a 1768 ve Frankfurtu n. M. a výrazně ovlivnilo okruh německých pietistických filozofů a evangelických teologů kolem Friedricha Christopha Oetingera. Autorem návrhu památníku byl brněnský architekt Bohuslav Fuchs. Repliku bleskosvodu zkonstruovali v učňovské škole brněnské Zbrojovky podle plánu, který z dobového popisu Divišovy "povětrnostní mašiny" zhotovil znalec života a díla Prokopa Diviše dr. ing. Vladimír Sach. Busta P. Diviše od prof. Vincence Makovského z roku 1936 byla v roce 1948 nahrazena litinovou kopií, restaurovanou roku 1998 Technickým muzeem v Brně. Reliéf v interiéru památníku, symbolizující spoutání blesku, zhotovil brněnský sochař František Hořava v roce 1941. Památník byl veřejnosti poprvé otevřen 28. června 1936. Reinstalaci Památníku provedlo Jihomoravské muzeum ve Znojmě u příležitosti 300. výročí Divišova narození v roce 1998. Exponáty dokumentují život a dílo P. Diviše a oslavy jeho výročí ve Znojmě a v Příměticích v létech 1898 až 1998.

Původně gotický klášter, který pochází z poloviny 13. století, založil Přemysl Otakar II. Vedle krátkodobých výstav jsou přístupné stálé expozice: Živá příroda Znojemska, Neživá příroda Znojemska, Černé řemeslo, Zbraně orientu a Pravěcí zemědělci. Budova původně minoritského, později františkánského kláštera byla součástí tzv. "Znojemského Assisi", vystavěného v průběhu 13. století. Již krátce po konstituování Znojma na královské město po roce 1225 došlo v bezprostřední blízkosti před vchodem do královského hradu k usídlení mendikantského řádu minoritů. V jejich sousedství se pak ve druhé polovině 13. století usadila ženská větev řádu - klarisky. V letech 1279 - 1297 sloužil klášter jako místo uložení ostatků českého krále Přemysla Otakara II., padlého roku 1278 v bitvě na Moravském poli. Z nejstarší doby se v klášteře minoritů dochovala křížová chodba severozápadního ramene včetně okenních kružeb. Severovýchodní část křížové chodby je ze sklonku 15. století. V roce 1534 klášter převzali františkáni, kteří ve druhé třetině 16. století budovu upravovali, a to zvláště její 1. poschodí, kdy se budova rozšířila i nad křížové chodby. Barokní novostavbou je dvouposchoďový, původně jednopatrový trakt, připojený k severozápadnímu nároží konventní budovy. Byl postaven jako knihovna před rokem 1695. Z barokní doby je rovněž dvorní trakt, který zakryl okenní stěnu jihozápadního ramene ambitu. Z barokního období je rovněž klenba na severozápadním konci severovýchodního křídla konventu v přízemí, kde vystupovalo nově zřízené pravoúhle se lomící schodiště.do patra, zrušené při klasicistní přestavbě. Tehdy byla zřejmě přestavěna celá část severovýchodního křídla konventu. V letech 1728 - 1729 byl rozšířen nedostačující refektář, v letech 1754 až 1758 byla vystavěna nová budova klášterního špitálu. Po zrušení kláštera roku 1784 část objektu proměněna ve vojenskou vychovatelnu regimentu prince Coburga. Roku 1825 byla provedena radikální přestavba zrušeného kláštera na věznici. Tehdy byl objekt kláštera i kostela vážně poškozen, souběžně s destrukcí kostela došlo ke zboření přilehlého jihovýchodního ramene ambitu. Prostor mezi mužským a ženským klášterem vyplnil jednolodní chrám Nanebevzetí Panny Marie. Původní raně gotický kostelík byl na přelomu 13. a 14. století přebudován a doplněn o oratoř klarisek. Loď byla lehce širší než presbytář a značně dlouhá, neboť předstupovala stejně jako oratoř jeptišek do prostoru dnešní ulice Přemyslovců. Lze předpokládat sedm obdélných klenebních polí hlavní lodě a tři pole presbytáře. Ke kostelu přiléhala na jihovýchodní straně oratoř klarisek, jež vyrůstala s hlavní lodí. Tato loď, vyhrazená výhradně ženskému řádu, byla obdélného půdorysu a nižší než hlavní loď. Na severovýchodě byla zaklenuta dvěma křížovými žebrovými poli, klenby dalších čtyř obdélných polí byly zúženy a jejich žebra vyrůstala ze štíhlých svazkových přípor. Dvě třetiny lodě zaujímala hluboká tribuna pro jeptišky, která byla podklenuta zřejmě dvoulodně celkem deseti křížovými poli. Prostor pod tribunou propojovaly nízké lomené arkády s lodí minoritů. Dokončení oratoře lze klást až do poloviny 14. století, kdy došlo i k vyvýšení lodě minoritů. K další stavební úpravě došlo po požáru roku 1494. Tehdy byly prolomeny dvě lomené arkády ve střední zdi mezi lodí minoritů a klarisek, na něž navazovala křížová chodba ženského kláštera. V této době byla rovněž postavena kruchta v hlavní lodi, z níž se dochovaly fragmenty patek polopilířů. V letech 1653 - 1654 byly vystavěny dvě nové věže v západním průčelí: jedna patřící minoritům se zvonem, zasvěceným Panně Marii a sv. Antonínovi Paduánskému, druhá věž patřila klariskám se zvony sv. Františka a sv. Kláry. Do dnešní doby se dochovala pouze menší část kostela, především jihovýchodní zeď hlavní lodě. Od roku 1945 slouží budova minoritského kláštera muzejním účelům. V současné době jsou v klášteře uloženy přírodovědné, archeologické a historické sbírky muzea. Chloubou botanické sbírky je Obornyho herbář z let 1862 - 1915. Kolekce moravských tektilů, tercierní fosilie a zkameněliny druhohorních ryb jsou významnou součástí geologických sbírek. V zoologickém oddělení jsou shromážděny vzácné doklady o výskytu různých druhů fauny regionu. Archeologické pracoviště uchovává bohatý pramenný materiál ke všem pravěkým i historickým obdobím. Vyniká v něm soubor keramiky mladoneolitické kultury s moravskou malovanou keramikou. V historických sbírkách je uložena i cenná tzv. Květoňova numismatická sbírka českých mincí a unikátní kolekce orientálních zbraní.

Archeologie - Historie - Etnografie - město Veselí nad Moravou, Veselsko, Horňácko. Vlastivědná sbírka Městského muzea ve Veselí nad Moravou přibližuje historii města Veselí nad Moravou a regionu Horňácka. Archeologické nálezy dokladují kontinuitu osídlení města Veselí a nejbližšího okolí od starší doby kamenné až po dobu hradištní. Historický materiál postihuje dějiny Veselska od doby založení veselského hradu až po současnost. Návštěvník si může prohlédnout část inventáře veselského zámku, doklady o činnosti cechů, obrazy, keramiku, lidový nábytek, mince či rukodělné výrobky. Národopisná část sbírky dokumentuje tradiční technologii zpracování surovin pro výrobu textilií a jejich využití při výrobě lidového oděvu. Jsou zde představeny čtyři základní krojové typy z Veselí nad Moravou a nejbližšího okolí (veselský, ostrožský, strážnický a horňácký).

Muzeum v Chotěboři bylo založeno v roce 1885, jako instituce města. Svým zaměřením bylo a je vlastivědné, sbírkotvornou činností dokumentující přibližně katastrální území města Chotěboře.   Od roku 1952 do 31. ledna 2022 - muzeum sídlilo v prostorách chotěbořského zámku. V současnosti se pracuje na projektu nové expozice do "nové" budovy muzea čp. 55 na rohu chotěbořského náměstí, kterou bude potřeba adaptovat na provoz muzea a informačního centra.