Seznam muzeí

V roce 1992, kdy se konaly oslavy 400. výročí narození J.A.K. byl slavnostně otevřen památník J. A. Komenského v památkově chráněné sýpce. Sýpka z roku 1774 je jednopatrová kamenná stavba, omítnutá a obílená. V průčelí je stěna s pavlačí ze dřeva, se vstupem a dvěma okénky v přízemí. Štíty jsou vyzděny až do hřebene sedlové střechy kryté břidlicí. Pavlač je krytá prodlouženou střechou. V sýpce je umístěna stálá expozice historie obce a J. A. Komenského.

Památník nabízí návštěvníkům stálou expozici o životě a díle Karla Čapka, Olgy Scheinpflugové a Ferdinanda Peroutky. Každoročně realizuje řadu dočasných výstav a programů pro veřejnost. Památník Karla Čapka zřizovaný Středočeským krajem, se nachází v historickém areálu, kde byla v 19. století zpracovávána železná ruda. Po první světové válce získal nemovitost od Colloredo-Mannsfeldů správce jejich panství Václav Palivec, který dal v roce 1935 empírový dům jako svatební dar do doživotního užívání Karlu Čapkovi (1890 - 1938) a Olze Scheinpflugové (1902 - 1968). Spisovatel se v následujících třech letech při svém pobytu věnoval úpravám domu a zahrady. Na Strži, jak své letní sídlo pojmenoval, vznikala i literární díla (např. Válka s mloky, Cesta na sever, Bílá nemoc, První parta, Matka, Život a dílo skladatele Foltýna). Zde také přijímal řadu osobností české kultury a politiky, zejména v létě roku 1938. Expozice, otevřená v roce 1997, přibližuje osobnost a dílo Karla Čapka a jeho manželky, české herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové. Samostatnou expozici má v podkroví domu také novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka (1895 - 1978). V památníku se také každoročně konají výstavy, koncerty, divadelní představení, je zde možnost svatebního obřadu. Památník Karla Čapka je dostupný vlakem a autobusem z nedaleké Dobříše, autem po rychlostní komunikaci. Jeho okolí vyniká přírodními krásami, kraj je oblíben turisty a cyklisty. Krásy bezprostředního okolí od roku 2012 přibližuje také Naučná stezka Karla Čapka, kterou památník vybudoval v místech, kudy chodíval Karel Čapek.

Muzeum Památníku Lidice nabízí návštěvníkům multimediální expozici o lidické tragédii založenou na projekci historických fotografií a videozáznamů, výpovědích přeživších a ukázkách artefaktů z původních Lidic. Budova muzea se nachází v sousedství východního křídla kolonády Památníku Lidice, asi 100 m od hlavní silnice Praha–Kladno. Muzeum bylo postaveno v roce 1962 podle projektu arch. Františka Marka. V roce 2005 započala rozsáhlá rekonstrukce a rozšíření celého objektu. O rok později u příležitosti pietní vzpomínky k 64. výročí vyhlazení obce Lidice, bylo otevřeno zrekonstruované muzeum s novou multimediální expozicí pod názvem A nevinní byli vinni... Expozice seznamuje návštěvníky se životem a osudy obyvatel obce, jejím zničením a obnovou na pozadí klíčových dobových událostí. Stálá expozice A nevinní byli vinni... Stálá expozice o lidické tragédii byla pod názvem A nevinní byli vinni… otevřena v roce 2006. Divákovi nabízí emotivní vstup do pohnuté historie, která postihla obec Lidice v době protektorátu Čechy a Morava. Obrazy starých časů, které ožívají na stěnách labyrintu minulosti, vycházejí z nejnovějších historických bádání. Přibližují druhou světovou válku i jednotlivé lidské osudy. Expozice vychází z konfrontace strohého betonového prostoru se světelnými obrazy už neexistujících lidí a jejich obce, z připomenutí tváří a jmen, které by neměly zmizet z paměti. Podstatná část výtvarného řešení expozice je zde realizována jako součást stavby. Použití projekcí oživuje betonové plochy otisky jednotlivých obrazů starých časů. Prezentované snímky a záběry jsou sestřihány z autentických archivních materiálů, fotografií ze sbírky Památníku Lidice a doplněny dotočenými záběry ve stylu starých rodinných filmů. Expozice má vzpomínkový charakter a kromě světelných projekcí je tvořena i z několika málo dochovaných předmětů zničené obce. Jako součást expozice se v suterénu nachází historická lidická hasičská stříkačka. Autorem výtvarné části expozice je Mgr. B. Prokůpek, autory historického scénáře jsou Dr. E. Stehlík, Mgr. M. Burian a autorem ideového záměru je Dr. J. Žalman. Autorem multivizí je dokumentarista Pavel Štingl. Expozice získala Hlavní cenu v rámci přehlídky Český interiér 2006 a Zvláštní cenu v soutěži Gloria Musaealis v kategorii Muzejní výstava roku 2006.  

Lidická galerie nabízí návštěvníkům Památníku Lidice stálou expozici Lidické sbírky moderního umění a krátkodobé výstavy. Lidická galerie se nachází uprostřed nových Lidic, asi 500 m od areálu muzea Památníku Lidice. Budova byla postavena podle projektu arch. Františka Marka a sloužila jako kulturní dům obce. Stavba byla započata v roce 1957. Po roce 1989 přešla do soukromých rukou a přestala sloužit svému původnímu účelu. Zchátralý objekt byl vykoupen státem a v letech 2002–2003 přestavěn k nynějšímu využití. V přízemí budovy je možno zhlédnout stálou expozici Lidické sbírky, tvořenou dary umělců celého světa Lidicím. V 1. patře se pořádají pravidelně krátkodobé výstavy, od května do října je v prostorách mramorového sálu 1. patra instalován aktuální ročník Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice. V Lidické galerii se také konají kulturní pořady, koncerty a divadelní představení. Prostor galerie doplňuje zahrada, v níž se za slunného počasí pořádají kulturní akce a kde se také nacházejí některá sochařská díla Lidické sbírky.  

"Pietní území Ležáky - Národní kulturní památka"- pietně upravené místo slouží jako památník odboje proti nacismu. Tato bývalá kamenická osada sloužila za druhé světové války jako úkryt parašutistické skupiny Silver A s radiostanicí Libuše vyslané z Londýna. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha byla tato osada v následném teroru proti civilnímu obyvatelstvu dne 24. 6. 1942 vypálena a domy byly srovnány se zemí. Dospělí byli eskortováni do Pardubic, kde byli v Zámečku zastřeleni. Část dětí byla odvlečena do Německa…"

Posláním Památníku Lidice je péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejích občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.

Posláním Památníku Lety je „péče o uchování trvalé vzpomínky na utrpení Romů internovaných v bývalém cikánském táboře v Letech včetně péče a úpravy pietního místa“.

Výstavba letohrádku Hvězda byla iniciována synem českého krále Ferdinanda I. Habsburského, arcivévodou Ferdinandem II. Tyrolským a započala 27., respektive 28. června 1555. Stavební dozor, včetně přípravných prací, vykonávali kupříkladu Paolo della Stella, Hans Tirol či Bonifác Wohlmuth. Letohrádek v renesančním slohu byl v hrubých rysech vystavěn do podzimu roku 1556. Čtyři patra Hvězdy spojuje dvojité točité schodiště umístěné v pravém čelním cípu letohrádku. Mimořádná stropní štuková výzdoba přízemí spadá do období mezi lety 1556–1560.       Stavba přečkala několikeré rabování. Poškozena byla v době třicetileté války a změny čekaly interiér také za držení budovy armádou mezi lety 1780–1874. Ve dvacátém století prošel letohrádek několika fázemi rekonstrukcí. Prozatím poslední rekonstrukce proběhla ve dvou vlnách mezi roky 1986–2000. Letohrádek je v současnosti ve správě Památníku národního písemnictví a pořádají se zde sezónní výstavy, vernisáže, koncerty, konference a pořady pro širokou veřejnost.  

Památník národního útlaku a odboje je umístěn v areálu horního zámku v Panenských Břežanech. Moderní interaktivní expozice s názvem „Zločin a trest“, připomíná hrůzy nacistické okupace českých zemí. Nastiňuje nejen souvislosti vzniku první Československé republiky, ale i důvody jejího rozpadu a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Seznamuje návštěvníka s německou okupační politikou a formování domácího i zahraničního odboje s velkým důrazem na operaci Anthropoid a následné represe vůči českému obyvatelstvu. Expozice je zakončena „potrestáním“ válečných zločinců. Historie horního zámku, ve kterém je Památník umístěn, je úzce spjata s ženským benediktinským klášterem u svatého Jiří na Pražském Hradě. Horní zámek, sloužící jako hospodářské a správní centrum panství, nechaly benediktinky vystavět někdy na přelomu 17. a 18. století. Poblíž zámku vznikla mezi lety 1705-1707 kaple svaté Anny podle projektu architekta barokní gotiky Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Zadavatelkou byla tehdejší abatyše kláštera Františka Helena Pieroni. Během osvícenských reforem Josefa II. a rušení klášterů se dostaly Panenské Břežany do správy Českého náboženského fondu. Roku 1828 koupil panství Matyáš Friedrich von Riese-Stallburg, který započal s výstavbou nového reprezentačního dolního zámku. Rozsáhlé investice na panství rodinu Riese-Stallburg značně finančně vyčerpaly, proto majetek převzala Hospodářská a úvěrová banka pro Čechy. Roku 1909 koupil panství s oběma zámky podnikatel v cukrovarnickém průmyslu Ferdinand Bloch-Bauer a využíval je jako své letní sídlo. Jeho manželka Adele byla velikou obdivovatelkou malířského umění Gustava Klimta. Portrét Adele Bloch-Bauerové, známý také jako „Dáma ve zlatém“, který si u Gustava Klimta objednal její manžel Ferdinand, je právem považován za ikonu secesního malířství. V roce 2006 byl obraz Dámy v zlatém vydražen za neuvěřitelných 135 milionů amerických dolarů. Ve 20. letech 20. století horní zámek získal Bedřich Gerstel, majitel známé nábytkářské firmy. Nábytek firmy Gerstel byl považován za špičku tehdejší produkce v českých zemích. Firma vyráběla nábytek i pro pražskou vilu Otto Petschka (dnes rezidence velvyslanctví USA), či známou Müllerovu vilu, postavenou podle plánů architekta Adolfa Loose. Krátce po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byly oba zámky v Panenských Břežanech zabrány německou okupační správou. Horní zámek se stal sídlem státního tajemníka Karla Hermanna Franka a v dolním zámku bydlel zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich s manželkou Linou a dětmi. Po roce 1945 se horní zámek proměnil v domov seniorů. Komplex se od roku 2012 nachází v majetku Středočeského kraje, ve správě Oblastního muzea Praha-východ, které zde vybudovalo Památník národního útlaku a odboje. Památník národního útlaku a odboje vyhrál prestižní národní soutěž muzeí Gloria musaealis 2016 v kategorii „Muzejní počin roku“. Kromě expozice Zločin a trest je možné navštívit i Santiniho kapli sv. Anny.

Kolumbárium, obřadní místnosti a ústřední márnice terezínského ghetta Obřadní místnosti Pohřebním obřadům sloužily prostory v kasematech u bývalé Bohušovické brány. Příbuzní a známí se zde mohli shromáždit k modlitbě a vzpomínce konané najednou u 30 a více rakví s pozůstatky zesnulých. Jedna místnost byla vyhrazena pro obřady židovské, druhá pro křesťanské. Po obřadu byly rakve se zemřelými odváženy k pohřbení, později ke spálení v nově postaveném krematoriu. Ústřední márnice ghetta Od léta roku 1942 byly oběti z řad vězňů ghetta shromažďovány v části pevnostních kasemat, kde byly omývány a ukládány do rakví, přenášených poté do sousedních Obřadních místností. Expozice: Pohřební obřady v ghettu a ústřední márnice Kolumbárium Do Kolumbária byly ukládány urny s popelem obětí spálených v nedalekém krematoriu. V závěru 2. světové války odtud byly v rámci snah o zahlazení stop zločinů spáchaných na židovských vězních na rozkaz velení SS odvezeny a popel zčásti zakopán, zčásti vysypán do řeky Ohře.    

Bývalé krematorium terezínského ghetta na Židovském hřbitově Židovský hřbitov vznikl záhy po zřízení terezínského ghetta na podzim roku 1941. Zpočátku se na něm pohřbívalo do jednotlivých hrobů, ale vzhledem k rychle rostoucí úmrtnosti vězňů se záhy přešlo k pohřbívání do hrobů hromadných. Na podzim roku 1942 bylo uvedeno do provozu krematorium, kde pak byly oběti zpopelňovány. V těsném sousedství Židovského hřbitova se nachází Ruský hřbitov, kde jsou pochováni zemřelí ruští váleční zajatci z let I. světové války a dále Hřbitov sovětských vojáků, kam byli pohřbeni padlí z období osvobozování Československa v roce 1945.  Stálá expozice: Úmrtnost a pohřbívání v terezínském ghettu

Bývalá jezdecká kasárna, v době ghetta sídlo židovské samosprávy ghetta Bývalá jezdecká kasárna nesla v době ghetta (1941 – 1945) název Magdeburská. V jejich prostorách byly umístěny kanceláře židovské samosprávy ghetta a bydleli zde její vedoucí představitelé. Patřila rovněž k hlavním místům spojeným s kulturním děním v ghettu. Na přelomu 20. a 21. století byla rekonstruována a jejich část je využívána Památníkem Terezín především pro výstavní a vzdělávací činnost. Stálé expozice: Replika vězeňské ubikace z doby ghetta Hudba v terezínském ghettu Výtvarné umění v terezínském ghettu Literární tvorba v terezínském ghettu Divadlo v terezínském ghettu

Bývalá policejní věznice pražského gestapa v Malé pevnosti 1940-1945 Malá pevnost, která tvořila součást terezínského pevnostního systému vybudovaného v letech 1780 – 1790, se stala již v dobách habsburské monarchie známou jako věznice a trestnice pro vojenské i politické vězně. Nejtragičtější kapitolu její historie předznamenala okupace českých zemí nacistickým Německem v roce 1939. V letech 1940 – 1945 zde byla umístěna policejní věznice gestapa jako významný článek okupačního represivního systému. V předpolí Malé pevnosti se nachází Národní hřbitov založený krátce po osvobození země v roce 1945. V jednotlivých i hromadných hrobech jsou na něm pohřbeny oběti z policejní věznice gestapa, z terezínského ghetta a z koncentračního tábora v Litoměřicích. Stálé expozice: Malá pevnost 1940–1945 Expozice výtvarného umění Památníku Terezín Terezín 1780–1939 Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945 Internační tábor pro Němce. Malá pevnost 1945–1948 Krátkodobé výstavy instalované ve výstavních prostorách Malé pevnosti, návštěva kina s dokumentárními filmy, obchod s možností nákupu brožur, knih, videokazet a suvenýrů.

2 expozice v domě v Dlouhé ul. 17: Modlitebna z doby ghetta a replika mansardy Modlitebna z doby ghetta Mezi prostory, sloužícími v době existence terezínského ghetta k bohoslužbám, měla mimořádný význam židovská modlitebna umístěná v dnešní Dlouhé ulici č. 17, objevená až počátkem 90. let 20. stol. Svou výzdobou – odborně provedenými nástěnnými malbami a texty – je unikátní mezi všemi obdobnými prostorami, jež byly v bývalém ghettu jako modlitebny využívány. Replika mansardy Nejtypičtějším ubytovacím prostorem v terezínském ghettu byly hromadné ubikace v bývalých kasárnách. Jednu z takových ubikací Památník Terezín rekonstruoval a zpřístupnil návštěvníkům v budově bývalých Magdeburských kasáren. Před několika lety Památník získal nový objekt v Dlouhé ulici č. 17 v Terezíně, kde se v jednom z typických městských dvorků nachází v bývalém hospodářském stavení modlitebna z doby ghetta s částečně zachovanými originálními kresbami a nápisy na stropu a zdech. Při průzkumu nepoužívané mansardy téhož stavení byly objeveny pozůstatky jednoho z tzv. kumbálků. Jednalo se o malé prostory na půdách obytných i hospodářských objektů v Terezíně, které byly přeměňovány na nouzové ubytování minimálních rozměrů, poskytující malému počtu vězněných alespoň trochu soukromí. V daném případě šlo nepochybně o příbytek řemeslníků, kteří byli v uvedeném objektu soustředěni a pracovali v nedalekých ústředních dílnách ghetta. Nouzový obytný prostor nad modlitebnou naštěstí nebyl později přestavován a tak bylo možno jej zrekonstruovat do podoby přibližně té, jakou měl v době ghetta. Návštěvníkům je tím umožněno získat představu o dalším možném způsobu ubytování v přelidněném ghettu.

Muzeum ghetta v budové bývalé terezínské školy a chlapeckého domova L 417 V budově bývalé městské školy byl v době terezínského ghetta zřízen jeden z tzv. domovů mládeže. Židovští chlapci ve věku 10 – 15 let zde pod vedením zkušených pedagogů a vychovatelů rozvíjeli především kulturní  aktivity, které tento objekt učinily neformálním centrem života dětí a mládeže v ghettu. Na počátku 90. let minulého století bylo proto právě sem  umístěno Muzeum ghetta. Stálá expozice vznikla ve spolupráci s bývalými vězni terezínského ghetta: Terezín v tzv. konečném řešení židovské otázky 1941–1945 Krátkodobé výstavy, návštěva kina s dokumentárními filmy, obchod s možností nákupu brožur, knih, videokazet a suvenýrů.

Je odtud nejkrásnější pohled na Uherské Hradiště i široké okolí. K přírodě má tady člověk tak blízko, jak jen to je nejvíc možné. A navíc se právě tady můžete setkat s tradicemi kraje, který jste navštívili. Stačí jít chvíli do kopce a člověk se ocitne v místech, kde ho čeká hned několik zajímavých překvapení. Je sice ve městě, v Uherském Hradišti - Mařaticích, ale zároveň se ocitl ve vesnickém prostředí, které jej vrací na konec 19. a začátek 20. století. Kde jsme? Ve zcela novém skanzenu lidové architektury Uherskohradišťka, který je součástí Parku Rochus! V jednom místě stojí původní dřevěná stodola, která sem byla přenesena z nedaleké obce Břestek. O několik metrů dále vyrostly další dvě zemědělské usedlosti, nad kterými je ještě nadsklepní objekt se starým vinným sklepem. Právě v tomto muzeu se lidé seznámí s etnografickou oblastí uherskohradišťského Dolňácka, s tradičním stavitelstvím, bydlením, způsoby zaměstnání a obživy, odíváním, výtvarnou kulturou, zvyky, obyčeji i folklorními projevy. Chcete zažít tradiční masopust, na Slovácku nazývaný fašank či Velikonoce? Stavění máje, otevírání pastvin, žně, pouť? Nebo třeba štěpánské koledování? Toto vše se zde během roku odehrává, včetně akcí, spojených s péčí o  zdejší přírodu a krajinu. Vyjděte si prohlédnout dva ovocné sady, tvořené starými ovocnými odrůdami Uherskohradišťska a Uherskobrodska, vydejte se po městském turistickém okruhu ke kapli sv. Rocha a nakonec přes Výšinu sv. Metoděje, která je archeologickou kulturní památkou, až do centra Uherského Hradiště. Ještě ale chvíli na Rochusu zůstaňte a vyšlapejte 125 schodů rozhledny Rovnina. Z výšky dvaceti čtyř metrů dohlédnete na Vizovické vrchy, Nízký Jeseník, Bílé Karpaty i Pálavu. Jak vidíte, Park Rochus za návštěvu rozhodně stojí. A určitě ne jednu.

Hanička je jednou z největších českých pevností postavených před druhou světovou válkou, vznikla v letech 1936 až 1938 za téměř 28 miliónů korun. Měla mít 426 mužů posádky. Úkolem pevnosti bylo posílení pásma obrany v obtížném terénu. Svými těžkými zbraněmi mohla Hanička ostřelovat nepřátelské území až do hlubokého týlu. Návštěvníci si mohou prohlédnout čtyři velké modely opevnění a různé pěchotní zbraně, tank T-34 i československý obrněný transportér, veřejnosti je přístupná i podzemní část pevnosti. Z Rokytnice v Orlických horách k pevnosti dojdete po modré turistické značce.

Expozice v bývalé renesanční sladovně seznamuje návštěvníky s historickými nástroji k výrobě sladu a piva. K pětistému výročí pivovaru U Fleků jsme v budově bývalé sladovny otevřeli pivovarské muzeum. Expozice vytvořená v roce 1999 dokonale zapadá do romantického prostředí pivovaru a umocňuje jeho neopakovatelnou atmosféru. Přijďte se podívat na historické pivovarské stroje a další zajímavosti i vy. V renovovaných výstavních prostorách na vás čekají ukázky pivovarských strojů, nářadí a nádob. Zároveň se seznámíte s dávnou historií výroby piva v Praze. Nejzajímavější částí muzea je renesanční místnost, ve které se sušil slad horkým kouřem ze spalovaného dřeva. Na prohlídku vás rádi vezmeme kdykoli od pondělí do soboty v čase mezi 10 a 16 h. V sobotu jsou exkurze podmíněné konzumací v restauraci. V neděli a pondělí máme zavřeno. Prohlídky probíhají pouze na objednávku a jsou limitované počtem návštěvníků (max. 15 osob). Cena za osobu je 100 Kč.

Prožijte příběh piva od starověku do současnosti Pivovarské muzeum v Plzni jako jediné odborné muzeum svého druhu v Čechách střeží legendu pivovarnictví, a co se týče pojetí i šíře expozice, údajně nemá ve světě konkurenci. Zjistěte vše o pivu.. Prožijte příběh piva od starověku do současnosti V Pivovarském muzeu vás pohltí atmosféra středověku, sídlí totiž ve starobylém právovárečném domě pocházejícím z 15. století, který se jako zázrakem zachoval ve své původní podobě. Díky tomu si zde můžete prohlédnout pozdně gotickou sladovnu, jejíž důležitou součást tvoří tzv. humna, kde probíhalo máčení a klíčení obilí. Na hvozdu se zastavoval proces klíčení obilí a valečka sloužila původně k uložení a předsoušení zeleného sladu – k tzv. válení. Dozvíte se vše o historii piva a pivovarnictví nebo o středověkém postupu vaření piva. Expozice Pivovarského muzea v Plzni přibližuje nejstarší historii města Plzně, rozvoj řemesel, vznik a rozmach cechů, počátky a vývoj pivovarnictví. Vypráví taktéž o řemeslech, která jsou s pivovarnictvím od pradávna spojená, jako je sladovnictví, bednářství, povoznictví nebo pohostinství.  Projdete sladovnou, takzvaným hvozdem, valečkou, laboratoří a sklepy s lednicí. Prohlédnete si pivní korbely ze skla, keramiky a cínu, kolekce pivních lahví a další sběratelské kuriozity.

Historie vzniku První myšlenky na zřízení městského muzea v Roudnici nad Labem pochází již z období 70. let 19. století. Dle dochovaných písemných pramenů z  r. 1872 lze doložit potřebu občanů shromažďovat starožitnosti, písemné materiály a umělecké předměty pro potřeby budoucího Podřipského muzea. Tyto snahy byly podníceny prozatímním patronem uložených památek tehdejším starostou Roudnice n. L a poslancem Ervínem Špindlerem. Po dobu téměř třiceti let se sbírky rozrostly, ale vznik muzea byl stále odkládán z důvodu, neexistující budovy v Roudnici vhodné pro jejich umístění. Hybnou silou k urychlení vzniku muzea se staly v roce 1893 přípravy Národopisné výstavy českoslovanské, jejímž tvůrčím iniciátorem byl prof. Karel Rozum. Jeho zásluhou byla o vánocích roku 1894 otevřená na roudnickém gymnáziu okresní národopisná výstava. Velké množství sebraných a zdokumentovaných předmětů po ukončení ostatních národopisných výstav se vrátilo do Roudnice n. L. Jejich návrat urychlil konečné přípravy k založení Podřipského muzea. Podřipské muzeum vzniklo již 12. července roku 1900 na poradní schůzi svolané starostou E. Špindlerem, kde byl založen muzejní spolek. Oficiální název „Podřipské muzeum“ byl potvrzen až 17. listopadu 1900 c. k. místodržitelstvím. 23. ledna 1901 na ustavující valné hromadě byli zvoleni členové vedení muzea. Hlavním kustodem sbírek se stal prof. K. Rozum a od r. 1910 byl jediným a hlavním tvůrcem muzea až do roku 1933. Mezi dalšími kustody můžeme jmenovat JUC. Jindřicha Michálka – spoluzakladatele, archiváře a knihovníka. Péčí o přírodovědné sbírky byli v průběhu let 1901 - 1910 pověřeni tři kustodi. Po r. 1910 již tato funkce nebyla obnovena a veškerá muzejní činnost připadla prof. Rozumovi. V dobách největšího rozkvětu, které připadaly na období mezi lety 1904 – 1906 disponovalo muzeum poměrně rozsáhlými sbírkami čítajícími kolem 6000 položek. Kromě archeologických nálezů zde byla sbírka národopisná, knihovna, archiválie, numismatická kolekce o počtu 4000 ks mincí. Muzeum se stalo také členem Národopisného Muzea Českoslovanského v Praze, Společnosti přátel starožitností českých v Praze a Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci. V období 1904 – 1912 vycházela také pravidelně ročenka Podřipského muzea – Podřipský muzejník, jehož redaktorem byl učitel František Kučera. Historie umístění Podřipského muzea Podřipskému muzeu v roce 1901 byla přidělena 1 místnost s chodbou ve druhém patře městské radnice. Nové místo však neodpovídalo potřebám muzea z důvodu nedostatku prostor k pořádání výstav a ke zbudování stálé expozice. Veřejnosti muzejní sbírky z těchto důvodů nebyly přístupné, přesto však nadále docházelo k rozšiřování sbírek. V roce 1919 došlo ke změně zásluhou lobkowiczkého archiváře a historika dr. Václava Chaloupeckého, který se zasadil o přidělení několika místností v přízemí roudnického zámku Podřipskému muzeu. Nacházelo se zde lapidárium, etnografická síň, archeologická expozice, místnost s cechovními předměty a numismatickou sbírkou, archiv, knihovna a pracovna kustoda. V polovině 30. let muzeum přestalo být podporováno městem a došlo k jeho rozpadu. V letech 1933 – 34 získalo muzeum mnohem větší prostory v přístavbě radnice a znovu zahájilo činnost. V roce 1933 zemřel prof. K. Rozum a vedení muzea se ujal prof. Josef Dobr, který se nadále věnoval sbírkotvorné činnosti. Místnosti na městském úřadě opět nedostačovaly a došlo k dalšímu stěhování, tentokrát opět do lobkowiczkého zámku, ale již do 12 místností, kde setrvalo muzeum až do r. 1950. Zámek poté připadl armádě a přes neúnavnou práci prof. Dobra byly sbírky alespoň z části důstojně zachráněny např. Národním muzeem či litoměřickým muzeem. Ostatní části byly rozděleny a provizorně uschovány na několika místech v Roudnici n. L. Tento proces vyvrcholil na přelomu 50. a 60. let 20. stol. zánikem instituce. Historie po roce 1989 V roce 1999 bylo Podřipské muzeum, přičiněním Společnosti pro obnovu Podřipského muzea, obnoveno a až do roku 2003 fungovalo nejprve ve třech později, ve dvou místnostech na Městském úřadě v Roudnici nad Labem. Prostory muzea však neumožňovaly rozsáhlejší a komplexnější muzejní aktivitu. V roce 2003 se muzeum přestěhovalo do budovy na Náměstí Jana z Dražic č.p. 101, kterou pro něj zajistilo vedení města Roudnice nad Labem. Konečně byla tedy této instituci, poprvé v její více než stoleté historii dána k dispozici její vlastní budova. Díky výše uvedenému zániku původního muzea však byla naprostá většina sbírek, za účelem jejich záchrany, převedena na okolní muzejní instituce avšak před tímto převodem byla již jejich část zcizena. Obnovené muzeum tedy nedisponovalo žádným sbírkovým fondem. Tento původní fond byl tedy formou dlouhodobých zápůjček za významné pomoci zejména litoměřického muzea a Národního muzea v Praze získán zpět a stal se základem obnovené muzejní sbírky. Expozice Dne 15. listopadu 2004 byla slavnostně otevřena první část stálé expozice, zaměřená zejména na historický vývoj Roudnice a okolí. Pro návštěvníky je zde připravena pravěká část zahrnující archeologické nálezy z Podřipska včetně modelu kostrového hrobu. Středověká část je věnována osídlení Roudnice. Novověká část expozice zachycuje život Lobkowiczů na Roudnici a ukázky z tvorby prof. Karla Rozuma. V únoru 2006 byly zpřístupněny výstavní prostory pro stálé i dočasné expozice v druhém patře muzea. V roce 2011 ve druhém patře muzea začala být budována nová expozice antické skulptury s názvem „Národy antického středomoří řeckýma očima“. Jedná se o výstavu sádrových replik originálních sochařských děl z 19. stol., jejichž originály lze nalézt v několika světových muzeích. Expozice je přístupná veřejnosti od dubna 2014 a patří k dlouhodobým projektům muzea. V ostatních částech muzea jsou několikrát ročně instalovány dočasné výstavy s regionální i nadregionální tématikou. Ostatní muzejní programy 1. Univerzita třetího věku (U3V) Činnost spadá pod UJEP Ústí nad Labem, výuka probíhá v prostorách Podřipského muzea od října 2014. Přehled nabízených studijních programů pro rok 2015 bude zveřejněn během jarních měsíců (více informací na tel. 146 878 192, 416 810 761 či na mailové adrese podripskemuzeum@seznam.cz). Předpokládaný termín k ukončení podání přihlášek je 31. červenec 2015! 2. Muzejní archiv Umístěn ve 2. patře muzea, přístupný široké veřejnosti po předchozí dohodě (tel.či mailem) s muzejní historičkou Mgr. Martinou Obrazovou. Služba není zpoplatněna! 3. Pravidelné schůzky roudnických Sběratelů platidel Schůzky se konají v prostorách Podřipského muzea od února 2014, přístupné široké veřejnosti, bez objednání. Termíny jsou vypsány na webových stránkách Podřipského muzea. 4. Komentované prohlídky stálých expozic Provádíme po předchozí objednávce pro min. počet 5 osob. Komentované prohlídky dočasných výstav dle aktuální nabídky na webových stránkách. 5. Prohlídky starého židovského hřbitova Komentované prohlídky provádíme po předchozí objednávce pro skupiny od 3 osob. Upozornění: Hřbitov není přístupný ve dny šábesu, vysokých a poutních svátků! Informace podá při objednávce pracovník muzea. Muži mají přístup na hřbitov pouze s pokrývkou hlavy.

V Poštovním muzeu ve Vyšším Brodě můžete zhlédnout stálou expozici dějin poštovnictví na území Českého státu od r. 1526 do současnosti. Děti si užijí zábavu v herním sále plném interaktivních prvků, je pro ně připravena Letní poštovní detektivka. Jedna ze dvou budov Poštovního muzea  se nachází ve Vyšším Brodě v areálu bývalého opatství cisterciáckého kláštera ze 13. století. Při návštěvě expozic poznáte dějiny pošty, cestování, telegrafu, telefonu a dopravní techniky. Zavítáte do světa poštovních známek, opět zde před vámi ožijí poštovní služebny a úřadovny, rozjedou se vozy s dopisy a balíky, začnou svištět razítka. Uvidíte tu totiž zejména to, co bylo a je spojeno s každodenním provozem pošt. Doplňkovou službou muzea je prodej vybraných cenin.

Sběratelé i zájemci historie známek mohou navštívit Poštovní muzeum v Praze, kde si prohlédnou např. expozici poštovních známek, unikátů i padělků, známky nejstarší, ale i specializované sbírky a dopisy s otisky razítek. Sídlo Poštovního muzea je umístěné v barokním domě ze 17. století v centrální části Prahy, který je součástí pražské památkové rezervace UNESCO. Přehled expozic: stálá expozice poštovních známek České republiky a Československa včetně obálek prvního dne (FDC), filatelistických unikátů a padělků nejstarší známky evropských i mimoevropských zemí, známky OSN specializované sbírky známkové tvorby – Hradčany, ruská zemstva, klasické rakouské poštovní známky do roku 1918, staroněmecké státy do roku 1871 aj. předznámkové dopisy, otisky razítek, první novinové známky světa příležitostné výstavy známkové tvorby a historie poštovnictví knihovna a studovna filatelistické a poštovně historické literatury původní měšťanský interiér z poloviny 19. století – čtyři salónky s nástěnnými malbami Josefa Navrátila  

Prachatické muzeum bylo založeno roku 1904 z iniciativy muzejního spolku. Jeho počátky nebyly spjaty se stávající budovou. Muzeum bylo umístěno v přízemí budovy městské radnice. Teprve r.1946 získalo městské muzeum pro své potřeby dům Žďárských na Velkém náměstí, známý i pod názvem Sittrův dům. Jde o renesanční měšťanský dům s gotickým jádrem, renesanční přestavba spadá do r.1604. Díky bohaté malířské výzdobě patří k nejkrásnějším domům v Prachaticích. Jejím autorem je prachatický rodák, malíř Šebestián Hájek. Velmi zajímavá je tématika manýristických maleb na fasádě. Vedle alegorických postav Ctností ve výplních mezi okny a pod okny je zde především portrétní galerie českých panovníků, umístěná pod lunetovou římsou.  

V historii první muzeum plynárenského oboru v České republice bylo v areálu Pražské plynárenské, a. s., v Praze 4-Michli otevřeno v roce 1999. Stálá expozice 1. část – „Národní” znázorňuje pomocí chronologického přehledu důležitých dat, obrazových panelů, map, schémat, dokumentů a modelů plynárenských staveb ve zkrácené formě historii českého plynárenství. 2. část – „Technická” má mezinárodní charakter a mapuje vývoj technické stránky plynárenství (výroba a těžba plynu, uskladňování plynu, doprava, rozvod a regulace tlaku plynu, měření, plynové spotřebiče). „HISTORICKÉ PLYNOVÉ ŽEHLIČKY A MANDLY” Světově ojedinělá výstava „Plynové žehličky a mandly“ byla otevřena v Plynárenském muzeu v Praze 4 – Michli u příležitosti 165. výročí českého a pražského plynárenství. Výstava nabízí návštěvníkům pohled do jedné z nejvýznamnějších etap žehlení – do historie žehlení plynem. K vidění je 65 českých i zahraničních žehliček, k nejzajímavějším exponátům patří zdobená překlopná ohřívadla žehliček, raritou je překlápěcí plynová žehlička. Nejlehčí exponát – dětská minižehlička váží 195 gramů, naopak nejtěžší krejčovská celoželezná žehlička č.20 váží 9,8 kg. Součástí výstavy jsou historické propagační materiály, letáky, prospekty, katalogy a dobové fotografie. Informační panely seznamují návštěvníky s historií žehlení plynem. Všichni zájemci o plynárenskou historii jsou na výstavu srdečně zváni. Žluté trubky, bez kterých se neobejdeme Škrtneme zapalovačem a hořák plynového sporáku se rozsvítí modrým plamínkem. Otočíme vodovodním kohoutkem, v koupelně škytne karma a během chvilky si myjeme ruce v teplé vodě. V zimě si chladíme promrzlé kosti u rozpálených wafek. Je to pro vás samozřejmost? Omyl. Nebýt žlutě označených rour, sotva bychom měli teplé jídlo, nejspíš bychom chodili špinaví a v zimě trpěli chladem. Žluté trubky nám totiž do bytu přivádějí životodárnou látku – plyn. Napadlo vás někdy zamyslet se nad tím, odkud se tato látka vzala, jaká je její historie a co bychom bez ní dělali? Patříte-li mezi zvídavé lidi, odpovědi na tyto otázky najdete v Plynárenském muzeu společnosti Pražská plynárenská, a.s. v Praze 4-Michli. Unikátní model Muzeum sice existuje jenom krátkou dobu, protože bylo otevřeno teprve v roce 1999, ale už nyní nabízí návštěvníkům spoustu zajímavostí. Provede vás bohatou historií českého i světového plynárenství od dob plynařské prehistorie až po dnešek. Dozvíte se všechno o dějinách využívání plynu, budete moci obdivovat dobové plynové spotřebiče, plynojemy i stará výrobní zařízení. Muzeum se chlubí zrekonstruovaným modelem michelské plynárny z roku 1937 provedeným v měřítku 1:100. Raritou je oválný plynovod z Karlova mostu pocházející z roku 1878. Čemu vdechl plyn život? Při prohlídce zjistíte, že plynem se dá pohánět téměř všechno. Uvidíte nejenom plynový motor z 19. století, ale dokonce i plynovou promítačku filmů a světe div se, i automatickou pračku značky Moretta, u které zajišťuje ohřev vody samozřejmě také plyn. Nechybí ani secesní lustr na plyn, plynový mandl a lednička. Teď určitě zmlknou i poslední pochybovači, kteří si dosud mysleli, že se bez plynu ve svém životě obejdou.