V době, kdy je běžné vizuální přesycení stále více ochromující, vyvstává požadavek na prozkoumání, které metafory vyjádření a reprezentace jsou dnes vytvářeny. O to se právě snaží výstava Bez mrknutí tím, že zahrnuje obrazy vytvořené, pohyblivé a digitální, stejně jako instalace zabývající se zvýrazněním určitých rysů obrazů.
Tento soubor uměleckých děl se soustředí především na to, jak umělci přistupují k popisnému obrazu v době extrémní abstrakce – kulturní, ekonomické a sociální. Jak umělci užívají narativní struktury, které jsou známé z dokumentárních a zábavních filmů, online videí a záznamů průmyslových kamer. Bez mrknutí také zkoumá vztahy umělců k tomu, jak jsou vizuální krajiny a vytváření obrazů všobecně enormně afektovány světem, kde obrazy dostávají svou vlastní schopnost jednat.
Zkoumání probíhá v tom, co je tradičně vnímáno jako veřejný prostor: architektonické prostředí, které je přiděleno umění. Nicméně soubor nemá v ambici velké cíle či dogmatické požadavky, není koncipován jako kurátorovaná výstava. Spíše hmotný rámec výstavního prostoru je sám využíván jako potenciál vytvořit místo pro reflexi, stejně tak, jako kniha či film předkládají divákovi jejich konkrétní příběh.
Všudypřítomnost obrazů ve veřejné sféře, stejně tak jako soukromé digitální prostory, utváří silné vizuální prostředí, ve kterém jsou umělci nuceni se zorientovat. Vzhledem k velkému množství obrazů, které již nejsme schopni rozeznávat, se tyto pomalu vpíjí do sebe a stávají se tak jednotlivě neviditelné.
Paralelu je možno spatřovat u sociologa Wolfganga Streecka a v jeho postoji vůči kapitalismu: ‘V polovině minulého století byl kapitalismus současně proti – a zároveň určený – církví, odbory, sociální demokracií a dalšími skupinovými strukturami. Toto není případ dneška.’ Otázka pak spočívá v tom, zdali se umělecká díla mohou postavit a čelit obrazům – k vytvoření potřebného dramatu.
V úvaze o performativitě obrazů obecně v hustě přecpaném vizuálním režimu, jež nás obklopuje, obrazy v umění stále jednají určitým způsobem. Jsou to individuální vizuální výpovědi, kterou jsou viditelné. Proto Bez mrknutí zkouší zjistit, jestli skrze obsah a umístění lze vytvořit drama potřebné k rozporu s obecnou vizuální krajinou.
Bez mrknutí byl nejprve inspirován filmem Black Girl (1966) o Ousmane Sembeneho. (1)
Black girl je filmová adaptace jednoho ze Sembenových vlastních krátkých příběhů. Film sám je již součástí strategie ‘zviditelňování’. Způsob vyprávění použitý Sembenem staví na nedostatku explicitních dramatických křivek a nespektakulárního rámování scén, které zviditelňuje rozpory a nespravedlnost společenských strukturách doby.
Bez mrknutí je výpověď představující určitou generaci a možná také přinášející diskuzi specifickou pro Prahu. V době po roce 1989 byla evropská společnost drasticky transformována jako důsledek politických a ekonomických změn. Ti, kteří se zúčastnili projektu zde ve Futuře jsou součástí generace, která je dost stará na to, aby si pamatovala tento obrat, ale zároveň příliš mladá, aby měla moc přímo ovlivňovat, či nějakým způsobem působit proti změnám, ke kterým v této době docházelo (2). Bez mrknutí je proto otevřené pozvání ke srovnání dob ‘jiných, než nyní (minulost nebo budoucnost) s ‘naší sdílenou přítomností’.
Hlavní otázky položené skrze Bez mrknutí nicméně zůstávají, s těmito úvahami na pozadí, to, co tyto obrazy, které vytvořili Fayçal Baghriche, Filipa César, Yann Gertsberger, Hassan Khan,éAnnette Kierulf, Caroline Kierulf, Gabriel Mascaro, Elizabeth Price, Jiří Skála and Oriol Vilanova – tvoří viditelným.
