Aktuality

Regionální muzeum a galerie umístěné v areálu bývalého cisterciáckého kláštera přibližně 40 km severně od Plzně. Stálá expozice obsahuje vzdělanost a kulturu, národopis a život ve městech. Přístupný je i kostel s ambitem. historie Mariánské Týnice Poutnímu areálu v Mariánské Týnici patří mezi skvosty architektury středoevropského baroka nepochybně významné  postavení.  Dějiny poutního  místa v Týnici jsou však podstatně starší. Souvisí s působením cisterciáckého kláštera, založeného v nedalekých Plasech knížetem Vladislavem II. v roce 1144. Obec Týnici získal klášter v roce 1230 a brzy poté je zde doložen kostel s uctívanou sochou Panny Marie. Živá poutní úcta k "P. Marii od anděla pozdravené" zde přetrvávala i v dalších stoletích a kvetla i po husitských válkách, kdy okolní kraj náležel světské vrchnosti.  Klášter se pokoušel získat poutní místo  nazpět a podařilo se mu to teprve roku 1613. Barokní rozkvět a zvelebování poutního místa započalo až  ve  druhé  polovině 17. století,  po  konsolidaci v  předchozí době rozchváceného klášterního hospodářství. V té době nechal opat Ondřej Trojer týnický kostel přestavět a zvětšit, připojil k němu ambitové nádvoří se zvonicí a založil v Týnici proboštství. Trojerův nástupce, opat Evžen Tyttl, byl znalcem a příznivcem umění a jedním z nejvelkorysejších stavebníků českého baroka. Do služeb získal Jana Blažeje Santiniho, génia středoevropského vrcholného baroka. Dle Santiniho projektů byla na panství kláštera postavena řada vynikajících staveb, které podstatně přispěly ke kulturnímu výrazu kraje. Do Mariánské Týnice navrhl Santini novostavbu celého poutního areálu s proboštstvím, založenou na prostorově i objemově jedinečné a velmi komplikované, do detailů propracované kompozici. Stavba započatá roku 1711 byla  dokončena   až   ve  druhé  polovině 18. století. Klášter však byl roku 1785 zrušen dekretem Josefa II. a majetek byl spravován Náboženským fondem. Od roku 1826 byl v majetku Metternichů. Nevyužíván pro žádné účely, postupně chátral. V letech 1920 - 1922 došlo ke zřícení centrální kopule kostela. Díky zásluze architekta Hanuše Zápala byly provedeny první záchranné práce.    Od roku 1952 je v prostorách proboštství zřízeno regionální muzeum, které postupně začalo uskutečňovat rekonstrukce objektu. K těm nejvýznamnějším však došlo až počátkem 90. let, nejprve v části proboštství (obnova východní a západní věže a fasáda), potom k nákladné a obtížné rekonstrukci kostela.                 

Starý židovský hřbitov patří k nejstarším židovským pohřebištím na světě a spolu se Staronovou synagogou nejvýznamnější památku pražského Židovského Města. Byl založen v první polovině 15. století. Nejstarší náhrobek pochází z roku 1439, poslední pohřeb se konal o 348 roků později. Areál hřbitova byl během staletí vícekrát rozšiřován, ale jeho plocha přesto nestačila potřebám Židovského Města. Zesnulí tak byli ukládáni do země v až deseti vrstvách nad sebou. Na hřbitově se nachází na 12 000 náhrobních kamenů, mnohé s poutavou zvířecí i rostlinnou symbolikou. Nejvýznamnější pohřbené osobnosti učenec a pedagog, rabi Jehuda Leva ben Becalel, zvaný rabi Löw (zemřel r. 1609) učenec a básník Avigdor Kara (zemřel r. 1439) stavitel Pinkasovy synagogy Aharon Mešulam Horovic (zemřel r. 1545) primas pražského Židovského Města a stavitel Maiselovy synagogy Mordechaj Maisel (zemřel r. 1601) renesanční učenec, historik, matematik a astronom David Gans (zemřel r. 1613) sběratel hebrejských rukopisů a tisků rabín David Oppenheim (zemřel r. 1736) Cestovatelský magazín National Geographic jej řadí mezi deset turisticky nejzajímavějších hřbitovů světa. Návštěvnické info Součást prohlídkového okruhu: Židovské muzeum v Praze a Pražské Židovské Město. Bezbariérový přístup: ano (vstup východem u Klausové synagogy)

Vila Milady a Františka Müllerových v Praze (1928–30) představuje chef-d'oeuvre světové architektonické avantgardy. Je příkladem vzácné shody mezi osvíceným klientem a geniálním architektem. František Müller, spolumajitel stavební firmy Kapsa-Müller, patřil mezi významné představitele tehdejší české společnosti. Projekt vlastního reprezentativního sídla neváhal zadat jednomu z největších architektů té doby – Adolfu Loosovi, jenž tehdy působil v Čechách. Tato zakázka Loosovi umožnila dovést jeho originální koncepci prostoru, tzv. Raumplan, k nejvyššímu vrcholu. Vybavení interiérů vily, které vybral a v mnoha případech dokonce navrhl sám architekt, ztělesňuje překvapivou harmonii moderního funkcionalismu a klasicizujícího anglického stylu. Po pohnutém osudu v poválečné době byla vila v letech 1997–2000 zrestaurována a jako Národní kulturní památka byla zpřístupněna veřejnosti. Otevřeno: ÚTERÝ, ČTVRTEK, SOBOTA, NEDĚLE Začátky prohlídek: duben – říjen: 9:00, 11:00, 13:00, 15:00, 17:00 listopad – březen: 10:00, 12:00, 14:00, 16:00 Návštěva vily je možná POUZE PO PŘEDCHOZÍ REZERVACI  

Muzeum sídlí v renesanční budově někdejší scholasterie na poklidném hlavním náměstí městečka. Pořádá tematické výstavy a zaměřuje se především na dětské návštěvníky. K výstavám připravuje programy pro školy a dílny či herny pro rodiny s dětmi. Muzeum sídlí v renesanční budově někdejší šlapanické scholasterie na poklidném hlavním náměstí městečka. V jeho sbírkách se nachází mimo jiné pozůstalostní fond významného českého krajináře Aloise Kalvody, který se ve Šlapanicích narodil. Součástí etnografických sbírek muzea je pozoruhodná kolekce výšivkových tiskátek. Šlapanice a jejich okolí jsou také spojovány se známou bitvou "tří císařů". Budova scholasterie, v níž muzeum sídlí, sloužila před bitvou jako štáb maršála Soulta, velitele IV. francouzského armádního sboru. Ve vestibulu muzea si návštěvníci mohou prohlédnout koněspřežné kočáry z  19. a 20. století. Muzeum pořádá tematické výstavy a dlouhodobě se zaměřuje především na dětské návštěvníky. Ke všem výstavám jsou připraveny dílny či herny pro rodiče s dětmi a také doprodovodné programy pro školy a školky.  K návštěvě muzea můžete využít pravidelnou linku brněnské MHD - trolejbus č. 31.