Nenačítá se Vám mapa? Zkuste si zapnout JavaScript.

Muzea dle kritérií

Muzeum hlavního města Prahy (Müllerova vila)

5,0

Vila Milady a Františka Müllerových v Praze (1928–30) představuje chef-d'oeuvre světové architektonické avantgardy. Je příkladem vzácné shody mezi osvíceným klientem a geniálním architektem. František Müller, spolumajitel stavební firmy Kapsa-Müller, patřil mezi významné představitele tehdejší české společnosti. Projekt vlastního reprezentativního sídla neváhal zadat jednomu z největších architektů té doby – Adolfu Loosovi, jenž tehdy působil v Čechách. Tato zakázka Loosovi umožnila dovést jeho originální koncepci prostoru, tzv. Raumplan, k nejvyššímu vrcholu. Vybavení interiérů vily, které vybral a v mnoha případech dokonce navrhl sám architekt, ztělesňuje překvapivou harmonii moderního funkcionalismu a klasicizujícího anglického stylu. Po pohnutém osudu v poválečné době byla vila v letech 1997–2000 zrestaurována a jako Národní kulturní památka byla zpřístupněna veřejnosti. Otevřeno: ÚTERÝ, ČTVRTEK, SOBOTA, NEDĚLE Začátky prohlídek: duben – říjen: 9:00, 11:00, 13:00, 15:00, 17:00 listopad – březen: 10:00, 12:00, 14:00, 16:00 Návštěva vily je možná POUZE PO PŘEDCHOZÍ REZERVACI  

Přečíst více

Muzeum hlavního města Prahy (Novomlýnská vodárenská věž)

5,0

Na místě dnešní ulice Nové mlýny, v místech kde odbočuje cesta od gotického kostela sv. Klimenta k řece Vltavě, stávaly již ve 14. století vodní mlýny. Již v roce 1484 máme zaznamenáno, že mlýny se nazývají Novými. Kromě Nových mlýnů, nedaleko stávaly i mlýny Lodní, Helmovy a Lodecké. Většina těchto mlýnů byla na počátku 20. století zbořena, a Praha tím nenávratně přišla o vzácnou renesanční architekturu technického rázu.   Z celé mlýnské zástavby stojí dnes na místě pouze vodárenská věž, která zásobovala vodou dolní Nové Město. Zcela jistě tato věž byla vybudována po roce 1602, jelikož k onomu roku podávali zemští mlynáři radě Nového Města zprávu, že je nutné vystavět novou vodárnu na Nových mlýnech. Tato vodárenská věž byla opatřena krytou vyhlídkovou plošinou s dvanácti okny, mezi nimiž byly namalovány podobizny českých knížat a králů od Přemysla Oráče po Rudolfa II. Podobná analogie, kde byla zachycena česká státnost, se objevuje již v sakrální stavbě v románské rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě, kdy neznámý autor namaloval na zdech rotundy panovnický cyklus Přemyslovců.   Povodeň roku 1655 věž výrazně poškodila, musela být vystavěna znovu, patrně s využít některých prvků z věže minulé.  V letech 1658– 60 vznikla současná věž s šesti patry, opět s velkorysým vyhlídkovým prostorem. Pod jeho podlahou byla umístěna nádrž, do níž se čerpala voda z Vltavy (věž v minulosti stála přímo na jejím břehu), z nádrže voda samospádem proudila potrubím do kašen v širším okolí. Vnitřní prostor věže obtočený schodištěm nebyl vodorovně členěn jako dnes, jednalo se o spojitý úzký prostor, jímž procházela soustava tlačného a samospádného vodního potrubí. Prostor byl vytápěn, aby ani v největších mrazech voda nezamrzala. Části topeniště odkryté při nedávných výzkumech je možné vidět v přízemí, v prostoru kolem pokladny. S koncem 19. století přišel i konec vodárenské funkce věže. Praha začala být zásobována z moderních vodáren a dálkovými přivaděči. V Novomlýnské vodárenské věži byl již v době její výstavby v 17. století zřízen i nebývale bohatě pojatý vyhlídkový prostor, tzv. Lusthaus. Jednalo se o místo pro kratochvilná  setkání vedení města, můžeme v něm spatřovat možná i první rozhlednu v Praze, byť neveřejnou, určenou jen pro městkou nobilitu. Dobrý rozhled do širokého okolí zajišťovala velká okna, vnitřní zdi byly opatřeny velmi kvalitními kletovanými (hlazenými) omítkami a zdobnou římsou s reliéfem.Vše bylo patrně zastřešeno neckovou dřevěnou (falešnou) klenbou, která zřejmě nepřežila pruské bombardování roku 1757. Omítky jsou, kromě dvou parapetních polí, z doby po velkém požáru věže roku 1689. Ve dvou parapetních polích (na jihu a severu) se nám zachovaly části omítky z doby výstavby věže. Vyhlídkové patro představuje díky své výzdobě unikátní pozdně manýristický prostor, který spolu se vstupním věžním portálem dává jinak účelové technické stavbě nevšední podobu.   Multižánrová expozice představuje odvěké ohrožení Prahy ohněm. Prostřednictvím nových médií (videomapping, animace, videoart, virtuální realita) nabízí komplexní zážitek z kombinace dobových vyobrazení ze sbírek Muzea hlavního města Prahy se současným výtvarným jazykem. Seznamuje s úlohou vodárenských věží, ničivými požáry v průběhu staletí i příběhy pražského hasičstva. Imerzní instalace přenáší návštěvníka do nitra hořícího Národního divadla a odměnou za zdolání celé výšky věže je výhled z nejvyššího patra, a to jak do okolí, tak do blízké i vzdálené budoucnosti Prahy. Expozice je umístěna v poprvé veřejnosti zpřístupněné Novomlýnské vodárenské věži. Jedná se o technickou stavbu ze druhé poloviny 17. století, sloužící k zásobování vodou okolní části Nového Města. Na místě současné věže je doložena již v 15. století dřevěná vodárenská věž, v letech 1602 – 06 byla vybudována výstavná kamenná věž, v jejímž nejvyšším patře se nacházel vyhlídkový prostor, tzv. Lusthaus.

Přečíst více

Galerie Jaroslava Fragnera

5,0

Galerie Jaroslava Fragnera jednou z mála galerií u nás, která se kontinuálně věnuje současné architektuře, a zároveň historii architektury. Galerie vznikla v rámci rekonstrukce Betlémské kaple Jaroslavem Fragnerem v 1. pol. 50. let v přilehlém kolejním domě, pojmenování na architektovu počest je však používáno až od doby po roce 1968. Galerie se vždy specializovala na výstavy architektury a užitého umění.    Výstavní síň patřila od počátku Svazu českých architektů, v porevoluční době ji spravovala nejdříve Obec českých architektů, později Nadace české architektury. Ta je jejím majitelem dodnes, výstavní program a provoz galerie je však nezávislý.    Po roce 1989 se galerie dostala do obecného povědomí především v období, kdy ji vedla Soňa Ryndová. Výstavní program zaměřila na dosud nezmapovaná období v historii české moderní architektury a monograficky se věnovala význačným osobnostem české architektury 20.stol. (př. A. Benš, J. Fragner, B. Fuchs, J. Krejcar, O. Rothmayer; I. Kroupa, R. Koucký, J. Pleskot, E. Přikryl, A. Šrámková atd.). Rovněž představovala moderní a současnou architekturu v zahraničí.    Tato tendence ještě zesílila s nástupem Dana Merty v roce 2001 na post ředitele galerie. Pravidelně zde vystavují zejména mladá studia ze zahraničí (BIG, Querkraft, FOA, Jürgen H.Mayer, Riedijk Neutelings, MVRDV, Mitchell Joachim, René van Zuuk, Bartlett School atd.), každý rok je představen progresivní český ateliér (Projektil, Kamil Mrva, Aulík Fišer architekti, DAM, Zdeněk Fránek, NEW WORK atd.) a významná osobnost české architektury (Věra a Vladimír Machoninovi, Miroslav Baše, Martin Rajniš, Emil Králíček, Martin Roubík atd.). GJF také připravuje autorské tématické výstavy české architektury (kubismus, šetrná architektura, porevoluční Praha, nejmladší generace, sociální inkluze v evropské architektuře). V posledních letech se rovněž věnuje prezentaci české tvorby v zahraničí (Evropa, Japonsko, USA).    Galerie Jaroslava Fragnera jednou z mála galerií u nás, která se kontinuálně věnuje současné architektuře, a zároveň historii architektury.

Přečíst více

Národní galerie v Praze (Salmovský palác)

5,0

Salmovský palác (též zvaný malý Swarzenberský) je nepřehlédnutelnou dominantou Hradčanského náměstí. SALMOVSKÝ PALÁC Salmovský (též zvaný malý Schwarzenberský) palác je klasicistní trojkřídlá budova palácového typu s čestným dvorem na Hradčanském náměstí. Stavbu nechal provést v letech 1800 až 1811 pražský arcibiskup Vilém Florentan, kníže Sal-Salm podle návrhu Františka Pávíčka (Pawitschka) na místě, kde před tím stálo několik menších šlechtických sídel. Původně se mělo jednat o luxusní bytový dům, jenž od roku 1811 náležel Schwarzenberkům, kteří jej spojili se sousedním Schwarzenberským palácem. Novodobá historie paláce vedla k jeho devastaci, až v roce 2004 převzala objekt Národní galerie v Praze, která palác zrekonstruovala pro potřeby své expozice a navázala tak na rekonstrukci vedlejšího Schwarzenberského paláce. Do prostoru dvora mezi paláci byla na základě mezinárodní architektonické soutěže provedena vestavba vstupního objektu. Na konci roku 2011 byla rekonstrukce završena kolaudačním souhlasem s užíváním. Umění 19. století od klasicismu k romantismu Sbírka umění 19. století Národní galerie v Praze otevřela v rekonstruovaném Salmovském paláci na Hradčanském náměstí novou expozici umění 19. století, která představuje nejvýznamnější díla malířství a sochařství období od klasicismu k romantismu. Vybraná kolekce, doplněná o reprezentativní zápůjčky z významných institucí a soukromých sbírek, je koncipovaná v chronologické linii do stylových, tematických a autorských celků. České umění bylo nedílnou součástí středoevropského uměleckého prostoru a jeho východiska, kritéria i hodnocení byla úzce spojena nejen s uměleckou scénou, ale i s institucemi ve Vídni i v německých uměleckých centrech. Z těchto důvodu jsou integrální součástí expozice též plátna německých a rakouských tvůrců. Představený umělecký soubor svým charakterem i drobnějšími formáty dokonale souzní s prostory klasicistního paláce i s vybavením jeho interiérů. Návštěvníci se mohou těšit na nejvýznamnější obrazy Františka Tkadlíka, Antonína Machka, Josefa Navrátila, Augusta Piepenhagena nebo reprezentativní kolekci malířské rodiny Mánesů v čele s pracemi Josefovými. Haushoferovu krajinářskou školu pražské Akademie reprezentují plátna Adolfa Kosárka, Bedřicha Havránka a dalších, díla studentů Rubenovy školy historické malby provedou diváka naší i evropskou historií. Rakouské a německé umění zastupují slavné malby Caspara Davida Friedricha, Carla Spitzwega, Christiana Morgensterna, Carla Rottmanna, Friedricha Amerlinga nebo Ferdinanda Georga Waldmüllera, dokládající vzájemné umělecko-kulturní vztahy. V širším výběru je zastoupena také sochařská tvorba našich nejlepších autorů – Václava Prachnera, Václava Levého, bratří Josefa a Emanuela Maxů a dalších. Prostory v přízemí Salmovského paláce jsou vyčleněné na proměnné výstavní projekty. Návštěvníci zde najdou také studijní depozitář, kde mohou v rámci speciálních programů lektorského oddělení nahlédnout do zákulisí galerijní práce a uvidí umělecká díla v instalaci na sítích tak, jak se nacházejí v našich depozitářích. Velký prostor zde má také interaktivní studio lektorského oddělení, doplněné přednáškovou místností a ateliérem. Senioři si mohou zapůjčit lehké mobilní židličky, které jim zpříjemní prohlídku nové expozice. Druhou část sbírkové prezentace, nazvanou Umění 19. století od realismu k moderně, připravujeme na jaro 2015 do čtvrtého patra Veletržního paláce. V rekonstruované expozici představíme díla umělců, kteří za svým vzděláním a inspiracemi směřovali již do Paříže, jež se ve druhé polovině 19. století stala evropským uměleckým centrem. Vedle již vystavených prací realistů Karla Purkyněho, Soběslava H. Pinkase a Viktora Barvitia zhlédnou diváci také díla Antonína Chittussiho, Jaroslava Čermáka, umělců generace Národního divadla Václava Brožíka, Vojtěcha Hynaise či Julia Mařáka. Tvůrci konce 19. století budou zastoupeni pracemi Maximiliana Pirnera, Beneše Knüpfera a Jakuba Schikanedera. Závěr expozice tvoří plátna žáků Mařákovy krajinářské školy v čele s Antonínem Slavíčkem.  

Přečíst více

Židovské muzeum v Praze (Staronová synagoga)

5,0

Staronová synagoga v Praze je jedna z nejstarších synagog v Evropě, která se stále používá k náboženským obřadům. Zároveň je jednou z nejstarších dochovaných synagog ve střední Evropě a také nejstarší dochovanou stavbou Josefova. Vznikla někdy ve druhé polovině třináctého století, ještě na původních náplavkách Starého města pražského (v průběhu 13. století došlo ke zvýšení úrovně Starého města o 1–3 m jako součást protipovodňového opatření). Dříve se zvala Novou, protože v dnešní ulici Dušní existovala Stará synagoga. Později byla vystavěna synagoga nazvaná Nová škola a tak vznikl název Staronová synagoga. V historických materiálech se setkáváme též s názvem Velká škola. Ke vzniku synagogy se váže i vznik židovského hřbitova Židovská zahrada, na Novém městě pražském. Synagoga se postupně stává centrem Židovského města. V jejím okolí vzniká volné prostranství, které je využíváno jako tržiště, či sem lidi chodí prát prádlo. Tento prostor plní též funkci protipožární, protože pokud hoří okolní domy, plameny nemohou přeskočit na synagogu. http://www.synagogue.cz/ Stálé expozice v Jeruzalemské synagoze Stálá expozice  „Židovská obec v Praze od roku 1945 po dnešek“  představuje dosud neznámou poválečnou  historii  Židovské obce v Praze a za pomoci unikátních fotografií, dokumentů  a dokumentárních filmů zachycuje klíčové okamžiky  její existence od konce druhé světové války až do současnosti. Výstava je  realizována Židovskou obcí v Praze, za finanční podpory  Magistrátu hl.města Prahy a Nadace Židovské obce v Praze. Stálá expozice  nazvaná „Židovské památky a jejich rekonstrukce po roce 1989“ ukazuje návštěvníkům  průběh oprav a rekonstrukcí židovských památek spravovaných Židovskou obcí v Praze formou fotodokumentace, grafickými  a audiovizuálními zdroji informací. Varhany Jeruzalémské synagogy opět hrají Reportáž České televize o opravě varhan v Jeruzalémské synagoze – http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/188934-varhany-jeruzalemske-synagogy-opet-hraji/

Přečíst více

Muzeum Pražského Jezulátka

5,0

Přečíst více

Národní muzeum (Památník Jaroslava Ježka)

5,0

Národní muzeum není jen jedna budova! I Památník Jaroslava Ježka je Národní muzeum. České muzeum hudby - Památník Jaroslava Ježka E-mail: marketa_kabelkova@nm.cz Telefon: 257 257 777, 237 327 285 Kde nás najdete: Kaprova 10 110 00 Praha 1 Spojení: Metro: stanice Staroměstská Tram: 17, 18, zast. Staroměstská Původní Ježkův pokoj v soukromém bytě. Zařízení interiéru ve stylu funkcionalismu na přání skladatele navrhl jeho přítel, architekt František Zelenka, který byl též autorem scénických návrhů pro Osvobozené divadlo. Modrý pokoj, stejně jako ucelený soubor dokladů Ježkova tvůrčího odkazu, zůstal uchován díky péči skladatelovy matky Františky Ježkové a sestry Jarmily Strnadové. K vidění je zde mimo jiné také originální Ježkův klavír, knihovna a diskotéka.

Přečíst více

Galerie hlavního města Prahy (Bílkova vila)

5,0

Ateliérovou vilu v Praze-Hradčanech vystavěl František Bílek v letech 1910-1911 podle vlastních plánů. Ateliérovou vilu v Praze-Hradčanech vystavěl František Bílek v letech 1910-1911 podle vlastních plánů. Bílek byl především sochař a grafik, ale jeho náboženské pojetí umění ho vedlo k potřebě utvářet celá prostředí, ve kterých by se jeho díla uplatňovala v mnohostranném působení, naplňujíc své poslání spiritualizace lidského života. Jeho architektura byla motivována ideově. Pražská vila měla podle Bílka vyjadřovat „Život jako pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na každý den. Mnohé klasy svázány ve snopy - sloupy. Některé ze sloupů nedostavěny, protože ničeho nenesou.“ Segmentovitý půdorys stavby lze číst jako stopu kosy sklízející obilí. Nápadný je rovněž tvar sloupů připomínajících staroegyptskou chrámovou architekturu. Režná cihla a hrubě opracovaný kámen přibližují dílo přírodě a lidské práci. Nepravidelně členěnému interiéru dominuje vysoký ateliér jako přirozené pracovní a duchovní středisko stavby. Od roku 1963 je Bílkova vila spravována Galerií hlavního města Prahy. V nově otevřené stálé expozici, umístěné ve vile, jsou kromě původního vybavení interiéru prezentována Bílkova díla z jeho vrcholného tvůrčího období.  

Přečíst více

Galerie hlavního města Prahy (Dům U Kamenného zvonu)

5,0

Objekt Galerie hl. m. Prahy, jehož kořeny sahají do 2. pol. 13. stol., nyní slouží jako výstavní prostor pro významné výstavní projekty. Podle posledních stavebně historických průzkumů se počátky domu U Kamenného zvonu datují do druhé poloviny 13. století, kdy za mohutným věžovým nárožím s masivními obvodovými zdmi vzniklo i podélné boční stavení. Nejstarší stavební etapa se zachovala ve sklepích a v přízemí jižního křídla.    Druhá stavební etapa následovala kolem roku 1310. Tehdy byla v přízemí zřízena kaple s bohatou figurální a ornamentální malířskou výzdobou, pokrývající stěny i klenbu. Výsledkem přestavby objektu ve druhé čtvrtině 14. století byl reprezentativní městský palácový dům s věžovým nárožím, který je pozoruhodným dokladem činnosti severofrancouzsky orientované dvorské huti a jenž je ojedinělým dodnes dochovaným příkladem tohoto typu architektury v Praze. Hlavní dominantu průčelí bohatě zdobeného gotickými architektonickými prvky tvořila plastická figurální výzdoba. Její ikonografický program oslavoval ideu království a panovnickou rodinu - v této souvislosti vznikla domněnka, že stavebníkem byl někdo z okruhu královského dvora. Typické domovní znamení umístili na nároží budovy v 16. století. Po roce 1685 a v 18. století proběhly barokní úpravy budovy. Náročné rekonstrukci domu U Kamenného zvonu, při které byla stržena novobarokní fasáda z 19. století a objeveno gotické průčelí, předcházel rozsáhlý stavebně historický průzkum. Rekonstrukce byla dokončena v roce 1988 a město přidělilo objekt GHMP, které slouží jako výstavní prostor pro její významné výstavní projekty. V objektu je otevřena prodejna knih a katalogů a ve spodní zadní části objektu je umístěna kavárna.  

Přečíst více

Vyhledat muzeum


Dejte muzeu od 1 do 5 bodů. Čím více bodů, tím větší spokojenost.