Erika Bezdíčková

Erika Bezdíčková přežila holocaust - utrpení v Osvětimi i pochod smrti. Své vzpomínka sepsala v knize Moje dlouhé mlčení: život a holocaust.

Erika Bezdíčková se narodila 26. září 1931 v Žilině do rodiny Arnolda a Alice Kellermannových jako mladší dcera svého otce a jediná dcera matky, s níž se ovdovělý otec oženil po smrti své první ženy. V říjnu 1944 byla židovská rodina Kellermannových v rámci rasových zákonů transportována do Osvětimi, kde zahynuli oba rodiče i většina širší rodiny. Erika Bezdíčková se z Osvětimi dostala na práci do tábora v Genshagenu a v Sachsenhausenu. V dubnu 1945 utekla z pochodu smrti. Po návratu do rodné Žiliny zjistila, že rodiče nepřežili a sestra se provdala do Rumunska. Erika Bezdíčková se vydala za ní a několik měsíců se jako čtrnáctiletá sama toul al a Evropou, později se usadila v Bratislavě. V roce 1948 se v necelých sedmnácti letech vdala a narodily se jí dvě děti. S manželem se přestěhovali do Prahy a později se rozvedli. V padesátých letech jako matka samoživitelka pracovala v Československém rozhlase v Praze. Po druhém sňatku odešla do Loun, kde působila jako redaktorka okresního vysílání rozhlasu po drátě. Narodilo se jí třetí dítě, ale i druhé manželství skončilo rozvodem. Začátkem šedesátých let přišla do Brna, kde se v podniku Brněnské výstavy a veletrhy stala cizojazyčnou korespondentkou, pak redaktorkou a nakonec vedla tiskové středisko pro zahraniční novináře. Na počátku normalizace musela z BVV odejít. Po dlouhých peripetiích našla místo v Technick& yacute;ch novinách v Bratislavě, kde jako redaktorka psala o vědě a technice z Čech a Moravy až do roku 1989. Zároveň překládala, dosud příležitostně simultánně tlumočí z němčiny a maďarštiny. V roce 1973 se znovu provdala za pana Pavla Bezdíčka a žije v Brně. Každoročně se zúčastňuje řady besed jak v České republice, tak v Rakousku. Erika Bezdíčková získala ocenění nadace Charty 77 "Senior roku 2015" Prestižní ocenění nadace Charty 77 "Senior roku 2015" bylo paní Erice Bezdíčkové předáno 1. 10. 2015 v Divadle v Dlouhé v Praze. Smyslem tohoto ocenění je podpořit seniory jako významnou část naší společnosti a zdůraznit jejich výjimečné výkony, počiny a práce. Ocenění má inspirovat seniory v jejich vlastním životě a posilovat jejich sebevědomí a sebedůvěru.

Kniha: Moje dlouhé mlčení Paní Erika Bezdíčková patří k těm lidem, kteří ve svém osudu prožili osud celé země, a navíc jim byl dán dar slova, aby mohli o prožitém vyprávět. Kniha Moje dlouhé mlčení není objemná, ale díky vytříbenému jazyku a autorčině schopnosti mistrné zkratky otevírá velmi barevný obraz prožitých roků poznamenaných dvěma krutými totalitami dvacátého století. Paní Erika prožila své dětství v harmonickém prostředí milující rodiny v Žilině a v několika odstavcích vykresluje nejranější vzpomínky na rodiče, prarodiče, příbuzné, služebnou Maryšku, spolužáky a kamarády. Již jako školačka se Erika setkala i s antisemitismem, kterému nerozuměla, ale který předjímal budoucí hrůzy. Idyla skončila odtržením Slovenského štátu a nástupem fašismu, po několika letech strádání a perzekucí byla rodina odvezena do vyhlazovacího tábora Březinka. Jako třináctileté děvčátko byla Erika odtržena od rodičů a již nikdy se s nimi neshledala. Ve své knize popisuje přežívání v koncentračním táboře, později v pracovních táborech v Německu a pochod smrti, z něhož se jí podařilo s přítelkyní uprchnout. Ještě po válce se jako tulačka bez jakéhokoliv majetku protloukala po Evropě a hledala maminku, příbuzné a domov. Domov už ale neměla, v jejich starém bytě žili cizí lidé, málokdo nabídl pomoc. Erika popisuje těžká poválečná léta, která nepřinesla mnoho radosti, popisuje svá nešťastná manželství poznamenaná prožitými traumaty, postupné získávání vzdělání a profesní růst rozhlasové redaktorky pod laskavým dohledem takových lidí, jakým byl například Ota Pavel. Ani komunistický režim nedal Erice zapomenout, že totalitní režimy se jeden od druhého neliší. Celý aktivní život byla perzekována, vyhazována z práce, stále chudá a ohrožená. Přesto v sobě našla velkou sílu a nejen že přežila, ale stala se významnou publicistkou a byla respektována významnými osobnostmi kulturního života v Československu, lidmi, kteří si i v komunistickém režimu zachovali rovnou páteř. Jako velké osvobození přivítala Listopad 1989 a umí si vážit svobody, kterou jsme tehdy získali. Stále svěží a duševně energická jezdí paní Erika po republice, navštěvuje školy a vzdělávací instituce a přednáší. Zůstává v centru dění, sleduje události, vstupuje do nich a neúnavně připomíná cenu svobody a lidskosti. Přes svůj mimořádný slovesný talent a přes své publicistické zkušenosti váhala paní Bezdíčková s vydáním pamětí, neboť utržené rány byly příliš bolavé i po desítkách let.