Nenačítá se Vám mapa? Zkuste si zapnout JavaScript.

Zobrazit stránku muzea

Dějiny Jeruzaléma

Velká synagoga

Akce začíná v 17.00 Rabínský dům Plzeň Palackého 442/3, Plzeň - Jižní předměstí 301 00 (Vchod mezi Kebabem a Akvaterou) 1. patro 30,-

přednáška Věry Tydlitátové
Izrael již oslavil 3000 let trvání hlavního města Jeruzaléma. Dějiny této metropole jsou však mnohem starší, sahají až do 4. tisíciletí před naším letopočtem. Jeruzalém je jedním z nejstarších a nejtajemnějších měst na světě. Pod moderními domy se ukrývají vrstvy historie, kterou teprve pomalu a nedokonale poznáváme. Podle legend na tomto místě začalo stvoření světa.

Vyhledat muzeum


Aktuality

CESTA K ŽIVOTU

01. 05. 2024 - 27. 06. 2024
Velká synagoga

od neděle do čtvrtka, od 10 hodin do 17. se můžete přijít podívat do Velké synagogy na obrazy Ály Ptáčníkové. Letošní výstava má název: CESTA K DOMOVU Výstava akvarelů Těšíme se na Vás KDO JE ÁLA? „Jsem Ála, miláček bohů“, tvrdí můj horoskop… Kamarád a bývalý spolužák z plavecké třídy mi jednou na srazu řekl: „ Álo, ty jsi druh! Když Pán Bůh rozdával, musela jsi jít hned několikrát!“ „Vy můžete dělat naprosto cokoli! Takových možností – to Vám až závidím“, řekla mi astroložka. Potřebovala jsem pár (desítek) let, aby mi došlo, že mi bylo opravdu dáno do vínku plno úžasných věcí a že je čas to s radostí sdílet i s Vámi. Vyrůstala jsem v „takové normální rodince“. Já, mé dvě sestry a maminka. Nic nebylo tabu, každá měla svůj patent na rozum a naše debaty často končily něčím naštváním, že na tohle už fakt nemá… No a páč se lidé v zásadě nemění, máme úžasné debaty (i svůj patent na rozum) dodnes. Jen už se tak nečílíme. Tady bych prý měla napsat kde a jak jsem se učila a ohromit Vás mnohaletou dřinou. Dřina to byla; byla jsem naprosto ukázkovým příkladem správně připraveného „občana“: práce, rodina, dítě – a to v neustálém kolečku. Do toho naprosto nevědomé hledání toho, v čem jsem opravdu dobrá a při tom se nerozmělnit v tisíci možnostech. Opravdu mistrovská zkouška! To, čím dnes jsem, je výsledkem mého půlstoletého vývoje. Mohu vám tu vylíčit, jak bylo těžké, když byla mamka v nemocnici a my neměly ani na chleba. Jenže buď si můžu stěžovat nebo se nad veškeré své životní kotrmelce a lekce povznést, z hloubi duše poděkovat a brát život jako radostné poskakování a hru. A moje volba byla vždy hravá! Život totiž nemusí být dřina a odříkání! Což neznamená, že to nevyžaduje píli, odhodlání a i přes různé překážky si udržet víru v to, že to prostě půjde! A když to tak zpětně probírám, tak jsem si vždy uměla „hrát“: na základní škole jsem navštěvovala pěvecký sbor Pueri canticorum, hrála jsem na klavír, závodně jsem tancovala a k tomu jsem hrála divadlo, volejbal, tenis, jezdila na lyže a na snowboard… MALOVÁNÍ Mou láskou je akvarel. Obrazy mi vznikají pod rukama ve stavu, který lze slovy jen těžko popsat. Harmonie bytí, naprosté otevřenosti a volnosti, stav, kdy nepřemýšlím na tím, jak udělám jednotlivé tahy štětcem, ale jako by to šlo samo… A i při malování většinou tancuji a zpívám si. Je to jako jam session, kdy netušíte, kdo, kdy a s jakým nástrojem se k Vám přidá. Zároveň však víte, že vše je v pořádku. Každé cáknutí barvou nebo šmouha, kterou jsem neměla v plánu tam udělat, každé máchnutí štětcem, naprosto nepředvídatelné míchání barev a jejich nanášení na podklad, vytváří na papíru barevnou výpověď s obrovskou energií. Když píšu tyhle řádky uvědomuji si, jak je pro mne tato svoboda projevu v malování naprosto zásadní. Moje NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ… A zase: začalo to tak nenápadně. Pojeď se mnou do Soběsuk na jednodenní kurz akvarelu, Álo! Hele, já malovat neumím, to pro mě opravdu není…. Přátelé, vyšvihla jsem si tam čtyři obrazy, vůbec to dodnes nechápu. Při vyzvedávání mých zarámovaných prvotin se mi pan galerista zeptal, co dalšího jsem namalovala a že tohle tam chce prodávat.

Přečíst více

CESTA K ŽIVOTU

01. 05. 2024 - 27. 06. 2024
Velká synagoga

od neděle do čtvrtka, od 10 hodin do 17. se můžete přijít podívat do Velké synagogy na obrazy Ály Ptáčníkové. Letošní výstava má název: CESTA K DOMOVU Výstava akvarelů Těšíme se na Vás KDO JE ÁLA? „Jsem Ála, miláček bohů“, tvrdí můj horoskop… Kamarád a bývalý spolužák z plavecké třídy mi jednou na srazu řekl: „ Álo, ty jsi druh! Když Pán Bůh rozdával, musela jsi jít hned několikrát!“ „Vy můžete dělat naprosto cokoli! Takových možností – to Vám až závidím“, řekla mi astroložka. Potřebovala jsem pár (desítek) let, aby mi došlo, že mi bylo opravdu dáno do vínku plno úžasných věcí a že je čas to s radostí sdílet i s Vámi. Vyrůstala jsem v „takové normální rodince“. Já, mé dvě sestry a maminka. Nic nebylo tabu, každá měla svůj patent na rozum a naše debaty často končily něčím naštváním, že na tohle už fakt nemá… No a páč se lidé v zásadě nemění, máme úžasné debaty (i svůj patent na rozum) dodnes. Jen už se tak nečílíme. Tady bych prý měla napsat kde a jak jsem se učila a ohromit Vás mnohaletou dřinou. Dřina to byla; byla jsem naprosto ukázkovým příkladem správně připraveného „občana“: práce, rodina, dítě – a to v neustálém kolečku. Do toho naprosto nevědomé hledání toho, v čem jsem opravdu dobrá a při tom se nerozmělnit v tisíci možnostech. Opravdu mistrovská zkouška! To, čím dnes jsem, je výsledkem mého půlstoletého vývoje. Mohu vám tu vylíčit, jak bylo těžké, když byla mamka v nemocnici a my neměly ani na chleba. Jenže buď si můžu stěžovat nebo se nad veškeré své životní kotrmelce a lekce povznést, z hloubi duše poděkovat a brát život jako radostné poskakování a hru. A moje volba byla vždy hravá! Život totiž nemusí být dřina a odříkání! Což neznamená, že to nevyžaduje píli, odhodlání a i přes různé překážky si udržet víru v to, že to prostě půjde! A když to tak zpětně probírám, tak jsem si vždy uměla „hrát“: na základní škole jsem navštěvovala pěvecký sbor Pueri canticorum, hrála jsem na klavír, závodně jsem tancovala a k tomu jsem hrála divadlo, volejbal, tenis, jezdila na lyže a na snowboard… MALOVÁNÍ Mou láskou je akvarel. Obrazy mi vznikají pod rukama ve stavu, který lze slovy jen těžko popsat. Harmonie bytí, naprosté otevřenosti a volnosti, stav, kdy nepřemýšlím na tím, jak udělám jednotlivé tahy štětcem, ale jako by to šlo samo… A i při malování většinou tancuji a zpívám si. Je to jako jam session, kdy netušíte, kdo, kdy a s jakým nástrojem se k Vám přidá. Zároveň však víte, že vše je v pořádku. Každé cáknutí barvou nebo šmouha, kterou jsem neměla v plánu tam udělat, každé máchnutí štětcem, naprosto nepředvídatelné míchání barev a jejich nanášení na podklad, vytváří na papíru barevnou výpověď s obrovskou energií. Když píšu tyhle řádky uvědomuji si, jak je pro mne tato svoboda projevu v malování naprosto zásadní. Moje NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ… A zase: začalo to tak nenápadně. Pojeď se mnou do Soběsuk na jednodenní kurz akvarelu, Álo! Hele, já malovat neumím, to pro mě opravdu není…. Přátelé, vyšvihla jsem si tam čtyři obrazy, vůbec to dodnes nechápu. Při vyzvedávání mých zarámovaných prvotin se mi pan galerista zeptal, co dalšího jsem namalovala a že tohle tam chce prodávat.

Přečíst více





Dejte muzeu od 1 do 5 bodů. Čím více bodů, tím větší spokojenost.