Z MÉHO DOMOVA

09. 03. 2017 - 02. 04. 2017

vystavující: Šárka Čermáková, Tereza Fulierová, Maro Harjapetjan, Renata Krejčová, Andrea Lupačová, Petra Marjánková, Karolina Neumann, Pavlína Široká, Lucie Vašinová, Miloslav Volf

„Vzpomínka není nic jiného, než obraz násobený časem.“

Lars Saabye Christensen

První dětské krůčky, maminčino čtení pohádek před spaním, první jízda na kole, skvělé jídlo od babičky, rozbité koleno, první pusa, dřevěná houpačka na zahradě, první kočárek pro panenky…domov, vzpomínky. To je téma březnové výstavy, která představuje práce studentů a absolventů Katedry výtvarné kultury Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Společným jmenovatelem vystavených prací je téma domova, ať už v rovině osobní, kdy je prostředí domova úzce spojeno s tématem rodiny, rodinných vztahů, osobní historie a paměti, nebo v rovině společenské, kdy jako domov v širším slova smyslu vnímáme zemi, ve které jsme se narodili, případně jazyk, kterým se dorozumíváme.

Každá z vystavených prací v sobě ukrývá osobní příběh, zkušenost, často velmi intimní, niternou, mnohdy vážnou, jindy úsměvnou, ale vždy úzce spojenou s identitou jejího tvůrce a stejně tak nepředatelnou jako univerzální, a tedy srozumitelnou nám všem. Aniž bychom si to uvědomovali, častokrát nahlížíme do soukromí jednotlivých autorů, které je ve vystavených pracích bytostně obsaženo. I když se práce dotýkají zásadních a velmi osobních témat, vždy se s úspěchem vyhýbají patetické výpovědi a pokud již sklouzávají k patosu, pak vědomě či s potřebnou nadsázkou, nadhledem či zdravou mírou ironie. Důležitou roli hraje materiál a použité médium, ať už se jedná o videoinstalaci, objekt, malbu či fotografii. Všední, často nevýtvarný materiál se stává symbolem a nositelem významu. Výchozím momentem je vzpomínka, snaha uchovat, touha oživit, rekonstruovat z paměti konkrétní událost, osobu či jen pocit.

Šárka Čermáková ve svém projektu Malá Paříž nachází fotografie jídel z hotelu de Saxe, ve kterém pracoval její dědeček jako číšník. Na původních fotografiích mělo každé jídlo své číslo. Některá čísla ovšem chyběla, a tak Šárka se svojí babičkou tato jídla uvařila podle původních receptů a nafotila je tak, jak se to dělalo dřív. Práce Terezy Fulierové Rodinný podnik vychází z nalezené fotografie jejího dědečka, který stojí před rodinnou opravnou obuvi. Záměrem bylo zachycení rodové linie a zachování rodinného podniku, který se v rodině dědil z otce na syny. Fotografie jsou pořízené stejným fotoaparátem jako původní dědečkova fotografie. Flexaret tak zachytil období více jak padesáti let.

Dílo Určeno pro výuku od Maro Hajrapetjan naráží na současnou situaci týkající se uprchlíků. V 50. letech, když se přistěhoval dědeček autorky do Česka, dostal učebnici s názvem Čeština pro uprchlíky. Ta ovšem sama o sobě uprchlíkům nepomáhá, naopak staví bariéry. Videem, které k učebnici vystavuje, chce upozornit na paradox, který mnohdy vzniká při řešení těchto situací. Renata Krejčová vystavuje instalaci z talířů pod názvem Nedělní oběd u babičky. Oběd u autorčiny babičky se stal až rituálním zvykem. Renata vystavuje sérii talířů, která zahrnuje předkrm, polévku, hlavní chod a dezert. Bílá místa na talířích jsou pozůstatky skutečných jídel, která babička uvařila.

Andrea Lupačová vytváří ve svém díle Po večeři objekty z předmětů denní potřeby jako jsou nůž, vidlička, talíř a sklenka. Na tyto předměty Andrea upozorňuje tak, že je zbavuje jejich funkce. Objekty jsou vyřezávané z mýdlové hmoty. Nedají se tedy omývat, jsou pružné a reagují na teplotu okolí. Petra Marjánková vychází z deníků své zesnulé babičky. Babička do nich zaznamenávala své denní činnosti, ale také myšlenky, starosti a tajemství. Autorka z deníků vybrala pasáže, které se týkaly jejího otce, a ty vyšila do jeho fotografií z dětství. V práci Co si myslím, se nikdo nedozví tak ukazuje vztah matky k synovi.

Kočárek od Karoliny Neumann je vymodelovaný z chleba, který byl tradičním materiálem, ze kterého si vězni v 60. letech 20. století vytvářeli různé objekty. Reaguje tím na vzpomínku na otce, který jí z vězení posílal dárky. Snaží se demonstrovat, jak nelehké může být odloučení v dětství a jaké může vytvořit závislosti na darovaných předmětech od chybějících členů rodiny. Námětem pro práci Zapomenutá historie od Pavlíny Široké se stal pokácený rodinný strom a objekty v jeho okolí, který stmeloval rodinu již po dvě generace. Autorka si vybrala fotografie, na nichž je strom zachycen a převedla prostředí z fotografií na části tohoto stromu pomocí vypalování. Miloslav Volf zachycuje vzpomínku jako takovou v díle Zachycení vzpomínky. Žaluzie slouží jako podpůrný předmět, aby samotný divák mohl pootočit vzpomínkou. Na žaluziích je kresba autora a jeho bratra, se kterým má velmi pevný vztah. Bratr dlouhodobě žije v cizině.

kurátoři: Mgr. Miroslav Hašek a Mgr. et MgA. Dagmar Myšáková