Nenačítá se Vám mapa? Zkuste si zapnout JavaScript.

Zobrazit stránku muzea

Instalaci „Systémy bez ducha“ od Krištofa Kintery lze zhlédnout v Galerii Kaple ve Valašském Meziříčí do 19. února

Galerie Kaple

09. 12. 2016 - 19. 02. 2017

Instalace Krištofa Kintery evokuje jakousi komorní katastrofu, která v důsledku umožnila zrod nových bytostí.

Jejich antropomorfní podoba nás nesmí ošálit. Stále se jedná jen a jen o spletence drátů, jimiž namísto rudé krve musí proudit elektřina. „Systémy bez ducha“. Opravdu? Pokud je „bezduchý“, jakými principy se řídí? A je nám přátelsky nakloněn?

Před dvěma lety Kintera vytvořil objekt Démon růstu z barevných míčů konfigurovaných do monumentální struktury evokující nekontrolované bujení. Úchvatné monstrum, i když svým názvem odkazovalo ke zbožštění ustavičného růstu, který nás od chvíle, kdy vůči člověku zaujal nadřazené postavení, začíná pohlcovat. Apokalyptický horizont je vlastní rovněž sochařské instalaci ve Valašském Meziříčí. Přijatelná, atraktivní nebo dokonce úsměvná je vlastně jen díky tomu, že je pouhým uměleckým dílem. 

Krištof Kintera (*1973) poslední dobou maluje čerty na zeď a pak sleduje, jak z ní sestupují a procházejí se mezi námi. Díky tomu se ale také stal patrně nejznámějším sochařem střední generace. Jeho výstava Výsledky analýzy (2012) v Městské knihovně Galerie hlavního města Prahy tuto skutečnost potvrdila. Následovné  výstavy v basilejském Tinguely Museum (2014), Kunsthal Rotterdam (2015) a jinde po Evropě výmluvně doložily, jak moc máme společná témata nervozity a strachu z fantomů, které sami napomáháme vytvořit. Na příští rok Kintera připravuje velkou výstavu v pražské Galerii Rudolfinum.

 

Text: Jiří Ptáček – kurátor výstavy „Systémy bez ducha“

 

Informace o autorovi:

Krištof Kintera (*1973) studoval v ateliéru Milana Knížáka na Akademii výtvarných umění v Praze, dále pak v Rijksakademie van beeldende kunsten v Amsterdamu. Třikrát se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, dvakrát získal ocenění Osobnost roku za nejvýznamnější umělecký počin. Je znám nejen jako výtvarník, ale také jako kurátor, designér a v 90. letech vedl divadelně uměleckou skupinu Jednotka s níž založil multifunkční prostor NOD. Stabilně vystavuje jak u nás, tak především v zahraničí. Je zastoupen ve sbírkách v Miami, New Yorku, Bostonu, Salzburgu atd. Žije a tvoří v Praze. Jeho tvorba převážně podobu objektů a instalací a přes akční, konceptuální a kinetické prvky je v jádře stále sochařská. Většinou používá běžné předměty, které asamblážuje, mírně proměňuje jejich tvar nebo je oživuje pohybem a zvuky. Jeho díla mají schopnost zapsat se do podvědomí svou lapidární výraznou myšlenkou, často s osobitým humorem.


Vyhledat muzeum


Aktuality

Ateliér sochařství II AVU – Drlaňa

16. 06. 2021 - 03. 09. 2021
Galerie Kaple

V Galerii Sýpka vznikly spontánní a bezprostřední reakce jedenácti studentů Ateliéru sochařství II AVU z Prahy na jedinečnost Valašska a historii zámku ve Valašském Meziříčí v kontextu se specifickým galerijním prostorem. Ateliér sochařství na AVU v Praze, pod pedagogickým vedením Tomáše Hlaviny a odborné asistentky Jimeny Mendozové je primárně zaměřen na práci s prostorem, ­­sochu, objekt a instalaci, ale v jeho prezentaci vnímáme i různé přesahy do jiných médií. Těžištěm studia by měla být určitá kultivace „vizuálního myšlení“ a nikoliv pouze intuitivní hledání forem. Všechny tyto smýšlející podoby a výstupy budou patrné v kompaktní instalaci nesoucí název Drlaňa. V Galerii Sýpka se představí mladí umělci, studenti a stážisti působící ve zmiňovaném ateliéru (Nela Britaňáková, Kristína Haviarová, Veronika Hurtová, Jindřiška Jabůrková, Mikuláš Juráček, Monika Kučerová, Lema Ahmadi, Matěj Liška, Jana Svobodová, Tereza Sýkorová, Tereza Šrámková) projekt, který vznikl jako spontánní a bezprostřední reakce na daný prostor. „Studenty zaujala rustikální atmosféra vyznačující se výrazným užitím dřeva ve výstavních interiérech. Pracovním tématem se tak stalo dřevo, chápané nejen jako materiál, ale i ve významech environmentálních, metaforických nebo symbolických, avšak uvažování studentů se postupně rozvíjelo ještě dále do širších souvislostí. Studenti se v průběhu práce zajímali o region Valašska, pohádky, folklór, písně, nářečí a také o lokální historii zámku ve Valašském Meziříčí. Název výstavy Drlaňa byl vybrán jako jakési intuitivní vyjádření těchto kontextů. Zacuchané ženské vlasy, transformující se v název výstavy, lze považovat za metaforu souvislostí vystavených prací. Dalo by se říci, že se na výstavě prolínají antropologická a environmentální témata. Můžeme se zde setkat s pohádkovými inspiracemi, metamorfózou předmětů, přírodní magií, tajemností přírodních procesů nebo s psychedelickými představami,“ uvedl kurátor výstavy Tomáš Hlavina.    Cimbálová muzika Bača hudebně doladí atmosféru vernisážového večera, který se za přítomnosti autorů a kurátorů výstavy uskuteční ve středu 16. června 2021 v 18.00 hodin.  

Přečíst více

PALO MACHO / Tabula Rasa

19. 05. 2021 - 13. 06. 2021
Galerie Kaple

Slovenský sklář Palo Macho připravil pro Galerii Kaple ve Valašském Meziříčí výstavu představující nejnovější skleněné objekty. Nezůstal ani tentokrát u skla nic dlužen své pověsti malíře originálního myšlení a vidění, který rád zkouší nové věci. Palo Macho patří k nejoriginálnějším současným slovenským sklářům, a je známý především svými novátorskými přístupy. Dlouhodobě se zabývá malbou na skle a ve skle. V této oblasti už dosáhl pozoruhodných výsledků a je respektován doma i v zahraničí. Ve své tvorbě se pohybuje na pomezí dvou disciplín – malířství, které je disciplínou volného umění a skla, tradičně pokládaného za užitkové. V poslední jeho tvorbě se stal důležitým jmenovatelem prostor, a podstatnou (i funkční) roli u něj sehrává rám, kovová konstrukce, která je nejen "nosičem" díla, ale také určitým propojením s daným prostorem. Postupně se však jeho ploché obrazy proměnily na 3D struktury a umožnily mu vytvářet komplexní prostorové instalace.   „Nový projekt Pala Macha, ktorý „modeluje“ priestor bývalej kaplnky a je priam šitý na jeho mieru a mierku, už na prvý pohľad upúta svojou inakosťou. Na zmatnenom povrchu skiel pred nami defilujú stíšené, distingvované farebné gestá, siluety a tiene – rozostreté, nezaostrené, rozptýlené. Obrazne povedané, akoby neustále „vyjednával“ s médiom (maľby a skla zároveň), hľadal a skúšal ich limity. Plochy, matované sklené platne tu vystupujú ako „silové polia“ svojho druhu, kde sa zhlukujú raz (striedmo) vášnivé farebné gestá, pomaľované hrany skiel, inokedy jemné odtiene v letmých dotykoch, ponorené do svetielkujúcich hmlovín podkladu. Možno ich vnímať v detaile, ako jednotlivosti, ale zároveň ako celok. Tým, že Macho z nich vytvára zostavy, sklené „obrazy“, vstupujú do vzťahov, prekrývajú sa navzájom, prečnievajú, sú vyskladané z viacerých matných plôch, stajomňujú svoje vnútro a zároveň určujú vzájomné priehľady. Opreté o steny, predstavené pred ne, vstupujú plnohodnotne do priestorovej hry – stoja i ležia na stoloch – vytvárajú pocitový, rozochvený labyrint, v ktorom pohyb diváka je vedený/riadený nielen fyzicky, ale predovšetkým  mentálne; a každá akcia v priestore prináša inú perspektívu, a tým aj ďalší vizuálny a estetický zážitok,“ přiblížila instalaci kurátorka výstavy Katarína Bajcurová.   Palo Macho studoval na Středním odborném učilišti sklářském v Novém Boru, Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově a na oddělení sklářského výtvarnictví na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Absolvoval studijní pobyt na École des Beaux Arts v Saint Etienne a v Cité International des Arts v Paříži. Pedagogicky působil na škole užitkového výtvarnictví v Lednické Rovne a od roku 2011 působí jako odborný asistent v Ateliéru skla na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.

Přečíst více

Jiří Straka - Hebký odpad


Galerie Kaple

V půlce září se v meziříčské Galerii Kaple představí český umělec Jiří Straka žijící v Pekingu. Slavnostní vernisáž výstavy nazvané Hebký odpad se uskuteční ve středu 18. září v 18:00 s úvodním slovem Jiří Černického. Jiří Straka je umělec, který se dlouhodobě zabývá studiem tradiční techniky tušové malby, jíž se stal skutečným mistrem nejen při jejím studiu na Akademii v Pekingu.  Při své tvorbě sice vychází z tradičních postupů a metod, ale to, jak je využívá, je překvapivé a v celosvětovém měřítku jedinečné. On sám se proto stal opravdovým mostem mezi dvěma tradicemi, a to v podobě výsostně aktuální, autentické a živé. Tradiční technika tušové malby je obecně vnímána jako něco velmi vznešeného, co má estetizující až oslavný étos, co je nutné dlouho vstřebávat a studovat. Jiří Straka touto školou poctivě prošel, ale záhy zjistíme, že se jí nenechal ani náhodou sešněrovat, což je myslím v Asii jedinečné. Postupně si k této tradici vypěstoval zdravý odstup. Ne že by mistrovství ubíral, ale konceptualizuje jej, aby mohl komentovat jevy a události, které jsou pokrytecké vznešenosti na hony vzdálené. Díky tomu je schopen být kritický, kreativně nekorektní a ukázat nám tak syrovou, takřka dokumentární realitu, kterou je prosycena čínská společnost. Náměty jeho obrazů jsou skoro minimalisticky strohé a věcné – igelitová taška, střepy skla, ostnatý drát... Je však nutné si uvědomit, že technika čínské kaligrafie vychází z autenticky přírodních, organických inspiračních zdrojů. Technika je ze své podstaty měkká, rozpíjivá, většinou bez ostrých kontur, linka není nikdy absolutně rovná, má tendenci se stáčet. A právě proto si Straka vytkl nadlidský úkol zachytit tvary, které jsou v přímém rozporu toho, co bývá tradičně zobrazováno. Jak kaligraficky zachytit tyto chladné, odtažité, neautentické a bezduché věci vychrlené na svět globálním průmyslem. Kurátor výstavy Leszek Wojaczek

Přečíst více





Dejte muzeu od 1 do 5 bodů. Čím více bodů, tím větší spokojenost.