Nenačítá se Vám mapa? Zkuste si zapnout JavaScript.

Zobrazit stránku muzea

Krištof Kintera vystavuje v Galerii Kaple ve Valašském Meziříčí „Systémy bez ducha“.

Galerie Kaple

09. 12. 2016 - 12. 02. 2017

Galerie Kaple představuje instalaci jednoho z nejúspěšnějších českých sochařů mladší generace.

Dílo Krištofa Kintery se vymyká tradiční definici sochařství, tudíž je charakteristické určitou pochybností o možnostech a roli umění. Vytváří sochy a instalace z obyčejných předmětů každodenního života a dává jim nový význam. Umožňuje nám tak vidět předměty v jiné perspektivě. Socha v jeho podání není 3D kopií reality, ale většinou metaforou člověka jako součásti přírody. V jeho podání se statické mění na pohyblivé, neživé na antropomorfizované, předmětné na figurální, přírodní jako součást lidského a opačně.

Galerii Kaple obsadí nová instalace Krištofa Kintery vytvořená ze dvou sérií z roku 2015. "Výchozím bodem výstavy Krištofa Kintery se stala představa pádu elektrického osvětlení na podlahu galerie. Tato malá katastrofa paradoxně oživuje nové (po)tvory. Ze spletenců elektrických vodičů povstávají naše zrcadlové bytosti. Metafory mutace a paralelní (nebo snad budoucí?) evoluce jsou tím, co jednoho z nejznámějších českých sochařů v posledních letech zajímá nejvíce. Výstava v Galerii Kaple je sestavena z jeho nových trojrozměrných prací“, přiblížil kurátor výstavy Jiří Ptáček.

Méno Krištofa Kintery je možná jediné, které zná i širší veřejnost, a to díky schopnosti vytvářet vtipné, ale nikoliv podbízivé nebo prvoplánově šokující objekty. Díla diváka většinou na první pohled pobaví, ale ve skutečnosti často skrývají až děsivou parafrázi dnešního světa. Otvírají existenciální a etické otázky a upozorňují na devastaci nás samotných. Vystavené sochy jakoby žily a vytvářely vlastní svět. Nesou poselství civilizace, která zdegenerovala a zároveň přírody, která už nevládne. 

 

 


Mutace lidského v nelidské, hmota nabývající vědomí, citlivosti a nezávislosti v jednání, anebo vzpoura strojů proti člověku patří mezi významné pilíře naší imaginace. Je zajímavé, jak často nástup odlišné formy života doprovází vize katastrofy, ať již předcházející či následné, v nejlepším případě se týkající jednotlivce, v horším celého společenství a lidského pokolení vůbec. Filmové řady Terminátor či Matrix uváděly diváky do fiktivního světa, v němž hrozí vítězství strojů nad člověkem. S postupujícím zdokonalováním umělé inteligence se nám stále častěji zdá, že tato hrozba klepe na dveře reálného života. Symbolickými okamžiky se stalo vítězství počítače nad šachovým velmistrem (1997) a výhra intuitivní umělé inteligence nad šampiónem hry go (2016).

Také instalace Krištofa Kintery evokuje jakousi komorní katastrofu, která v důsledku umožnila zrod nových bytostí. Jejich antropomorfní podoba nás nesmí ošálit. Stále se jedná jen a jen o spletence drátů, jimiž namísto rudé krve musí proudit elektřina. „Systémy bez ducha“. Opravdu? Pokud je „bezduchý“, jakými principy se řídí? A je nám přátelsky nakloněn?

Před dvěma lety Kintera vytvořil objekt Démon růstu z barevných míčů konfigurovaných do monumentální struktury evokující nekontrolované bujení. Úchvatné monstrum, i když svým názvem odkazovalo ke zbožštění ustavičného růstu, který nás od chvíle, kdy vůči člověku zaujal nadřazené postavení, začíná pohlcovat. Apokalyptický horizont je vlastní rovněž sochařské instalaci ve Valašském Meziříčí. Přijatelná, atraktivní nebo dokonce úsměvná je vlastně jen díky tomu, že je pouhým uměleckým dílem. 

Krištof Kintera (*1973) poslední dobou maluje čerty na zeď a pak sleduje, jak z ní sestupují a procházejí se mezi námi. Díky tomu se ale také stal patrně nejznámějším sochařem střední generace. Jeho výstava Výsledky analýzy (2012) v Městské knihovně Galerie hlavního města Prahy tuto skutečnost potvrdila. Následovné  výstavy v basilejském Tinguely Museum (2014), Kunsthal Rotterdam (2015) a jinde po Evropě výmluvně doložily, jak moc máme společná témata nervozity a strachu z fantomů, které sami napomáháme vytvořit. Na příští rok Kintera připravuje velkou výstavu v pražské Galerii Rudolfinum.

 

Jiří Ptáček – kurátor výstavy

 

Krištof Kintera - Systémy bez ducha, foto Jakub Koutný


Vyhledat muzeum


Aktuality

Ateliér sochařství II AVU – Drlaňa

16. 06. 2021 - 03. 09. 2021
Galerie Kaple

V Galerii Sýpka vznikly spontánní a bezprostřední reakce jedenácti studentů Ateliéru sochařství II AVU z Prahy na jedinečnost Valašska a historii zámku ve Valašském Meziříčí v kontextu se specifickým galerijním prostorem. Ateliér sochařství na AVU v Praze, pod pedagogickým vedením Tomáše Hlaviny a odborné asistentky Jimeny Mendozové je primárně zaměřen na práci s prostorem, ­­sochu, objekt a instalaci, ale v jeho prezentaci vnímáme i různé přesahy do jiných médií. Těžištěm studia by měla být určitá kultivace „vizuálního myšlení“ a nikoliv pouze intuitivní hledání forem. Všechny tyto smýšlející podoby a výstupy budou patrné v kompaktní instalaci nesoucí název Drlaňa. V Galerii Sýpka se představí mladí umělci, studenti a stážisti působící ve zmiňovaném ateliéru (Nela Britaňáková, Kristína Haviarová, Veronika Hurtová, Jindřiška Jabůrková, Mikuláš Juráček, Monika Kučerová, Lema Ahmadi, Matěj Liška, Jana Svobodová, Tereza Sýkorová, Tereza Šrámková) projekt, který vznikl jako spontánní a bezprostřední reakce na daný prostor. „Studenty zaujala rustikální atmosféra vyznačující se výrazným užitím dřeva ve výstavních interiérech. Pracovním tématem se tak stalo dřevo, chápané nejen jako materiál, ale i ve významech environmentálních, metaforických nebo symbolických, avšak uvažování studentů se postupně rozvíjelo ještě dále do širších souvislostí. Studenti se v průběhu práce zajímali o region Valašska, pohádky, folklór, písně, nářečí a také o lokální historii zámku ve Valašském Meziříčí. Název výstavy Drlaňa byl vybrán jako jakési intuitivní vyjádření těchto kontextů. Zacuchané ženské vlasy, transformující se v název výstavy, lze považovat za metaforu souvislostí vystavených prací. Dalo by se říci, že se na výstavě prolínají antropologická a environmentální témata. Můžeme se zde setkat s pohádkovými inspiracemi, metamorfózou předmětů, přírodní magií, tajemností přírodních procesů nebo s psychedelickými představami,“ uvedl kurátor výstavy Tomáš Hlavina.    Cimbálová muzika Bača hudebně doladí atmosféru vernisážového večera, který se za přítomnosti autorů a kurátorů výstavy uskuteční ve středu 16. června 2021 v 18.00 hodin.  

Přečíst více

PALO MACHO / Tabula Rasa

19. 05. 2021 - 13. 06. 2021
Galerie Kaple

Slovenský sklář Palo Macho připravil pro Galerii Kaple ve Valašském Meziříčí výstavu představující nejnovější skleněné objekty. Nezůstal ani tentokrát u skla nic dlužen své pověsti malíře originálního myšlení a vidění, který rád zkouší nové věci. Palo Macho patří k nejoriginálnějším současným slovenským sklářům, a je známý především svými novátorskými přístupy. Dlouhodobě se zabývá malbou na skle a ve skle. V této oblasti už dosáhl pozoruhodných výsledků a je respektován doma i v zahraničí. Ve své tvorbě se pohybuje na pomezí dvou disciplín – malířství, které je disciplínou volného umění a skla, tradičně pokládaného za užitkové. V poslední jeho tvorbě se stal důležitým jmenovatelem prostor, a podstatnou (i funkční) roli u něj sehrává rám, kovová konstrukce, která je nejen "nosičem" díla, ale také určitým propojením s daným prostorem. Postupně se však jeho ploché obrazy proměnily na 3D struktury a umožnily mu vytvářet komplexní prostorové instalace.   „Nový projekt Pala Macha, ktorý „modeluje“ priestor bývalej kaplnky a je priam šitý na jeho mieru a mierku, už na prvý pohľad upúta svojou inakosťou. Na zmatnenom povrchu skiel pred nami defilujú stíšené, distingvované farebné gestá, siluety a tiene – rozostreté, nezaostrené, rozptýlené. Obrazne povedané, akoby neustále „vyjednával“ s médiom (maľby a skla zároveň), hľadal a skúšal ich limity. Plochy, matované sklené platne tu vystupujú ako „silové polia“ svojho druhu, kde sa zhlukujú raz (striedmo) vášnivé farebné gestá, pomaľované hrany skiel, inokedy jemné odtiene v letmých dotykoch, ponorené do svetielkujúcich hmlovín podkladu. Možno ich vnímať v detaile, ako jednotlivosti, ale zároveň ako celok. Tým, že Macho z nich vytvára zostavy, sklené „obrazy“, vstupujú do vzťahov, prekrývajú sa navzájom, prečnievajú, sú vyskladané z viacerých matných plôch, stajomňujú svoje vnútro a zároveň určujú vzájomné priehľady. Opreté o steny, predstavené pred ne, vstupujú plnohodnotne do priestorovej hry – stoja i ležia na stoloch – vytvárajú pocitový, rozochvený labyrint, v ktorom pohyb diváka je vedený/riadený nielen fyzicky, ale predovšetkým  mentálne; a každá akcia v priestore prináša inú perspektívu, a tým aj ďalší vizuálny a estetický zážitok,“ přiblížila instalaci kurátorka výstavy Katarína Bajcurová.   Palo Macho studoval na Středním odborném učilišti sklářském v Novém Boru, Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově a na oddělení sklářského výtvarnictví na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Absolvoval studijní pobyt na École des Beaux Arts v Saint Etienne a v Cité International des Arts v Paříži. Pedagogicky působil na škole užitkového výtvarnictví v Lednické Rovne a od roku 2011 působí jako odborný asistent v Ateliéru skla na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.

Přečíst více

Jiří Straka - Hebký odpad


Galerie Kaple

V půlce září se v meziříčské Galerii Kaple představí český umělec Jiří Straka žijící v Pekingu. Slavnostní vernisáž výstavy nazvané Hebký odpad se uskuteční ve středu 18. září v 18:00 s úvodním slovem Jiří Černického. Jiří Straka je umělec, který se dlouhodobě zabývá studiem tradiční techniky tušové malby, jíž se stal skutečným mistrem nejen při jejím studiu na Akademii v Pekingu.  Při své tvorbě sice vychází z tradičních postupů a metod, ale to, jak je využívá, je překvapivé a v celosvětovém měřítku jedinečné. On sám se proto stal opravdovým mostem mezi dvěma tradicemi, a to v podobě výsostně aktuální, autentické a živé. Tradiční technika tušové malby je obecně vnímána jako něco velmi vznešeného, co má estetizující až oslavný étos, co je nutné dlouho vstřebávat a studovat. Jiří Straka touto školou poctivě prošel, ale záhy zjistíme, že se jí nenechal ani náhodou sešněrovat, což je myslím v Asii jedinečné. Postupně si k této tradici vypěstoval zdravý odstup. Ne že by mistrovství ubíral, ale konceptualizuje jej, aby mohl komentovat jevy a události, které jsou pokrytecké vznešenosti na hony vzdálené. Díky tomu je schopen být kritický, kreativně nekorektní a ukázat nám tak syrovou, takřka dokumentární realitu, kterou je prosycena čínská společnost. Náměty jeho obrazů jsou skoro minimalisticky strohé a věcné – igelitová taška, střepy skla, ostnatý drát... Je však nutné si uvědomit, že technika čínské kaligrafie vychází z autenticky přírodních, organických inspiračních zdrojů. Technika je ze své podstaty měkká, rozpíjivá, většinou bez ostrých kontur, linka není nikdy absolutně rovná, má tendenci se stáčet. A právě proto si Straka vytkl nadlidský úkol zachytit tvary, které jsou v přímém rozporu toho, co bývá tradičně zobrazováno. Jak kaligraficky zachytit tyto chladné, odtažité, neautentické a bezduché věci vychrlené na svět globálním průmyslem. Kurátor výstavy Leszek Wojaczek

Přečíst více





Dejte muzeu od 1 do 5 bodů. Čím více bodů, tím větší spokojenost.