Krištof Kintera vystavuje v Galerii Kaple ve Valašském Meziříčí „Systémy bez ducha“.

09. 12. 2016 - 12. 02. 2017

Galerie Kaple představuje instalaci jednoho z nejúspěšnějších českých sochařů mladší generace.

Dílo Krištofa Kintery se vymyká tradiční definici sochařství, tudíž je charakteristické určitou pochybností o možnostech a roli umění. Vytváří sochy a instalace z obyčejných předmětů každodenního života a dává jim nový význam. Umožňuje nám tak vidět předměty v jiné perspektivě. Socha v jeho podání není 3D kopií reality, ale většinou metaforou člověka jako součásti přírody. V jeho podání se statické mění na pohyblivé, neživé na antropomorfizované, předmětné na figurální, přírodní jako součást lidského a opačně.

Galerii Kaple obsadí nová instalace Krištofa Kintery vytvořená ze dvou sérií z roku 2015. "Výchozím bodem výstavy Krištofa Kintery se stala představa pádu elektrického osvětlení na podlahu galerie. Tato malá katastrofa paradoxně oživuje nové (po)tvory. Ze spletenců elektrických vodičů povstávají naše zrcadlové bytosti. Metafory mutace a paralelní (nebo snad budoucí?) evoluce jsou tím, co jednoho z nejznámějších českých sochařů v posledních letech zajímá nejvíce. Výstava v Galerii Kaple je sestavena z jeho nových trojrozměrných prací“, přiblížil kurátor výstavy Jiří Ptáček.

Méno Krištofa Kintery je možná jediné, které zná i širší veřejnost, a to díky schopnosti vytvářet vtipné, ale nikoliv podbízivé nebo prvoplánově šokující objekty. Díla diváka většinou na první pohled pobaví, ale ve skutečnosti často skrývají až děsivou parafrázi dnešního světa. Otvírají existenciální a etické otázky a upozorňují na devastaci nás samotných. Vystavené sochy jakoby žily a vytvářely vlastní svět. Nesou poselství civilizace, která zdegenerovala a zároveň přírody, která už nevládne. 

Mutace lidského v nelidské, hmota nabývající vědomí, citlivosti a nezávislosti v jednání, anebo vzpoura strojů proti člověku patří mezi významné pilíře naší imaginace. Je zajímavé, jak často nástup odlišné formy života doprovází vize katastrofy, ať již předcházející či následné, v nejlepším případě se týkající jednotlivce, v horším celého společenství a lidského pokolení vůbec. Filmové řady Terminátor či Matrix uváděly diváky do fiktivního světa, v němž hrozí vítězství strojů nad člověkem. S postupujícím zdokonalováním umělé inteligence se nám stále častěji zdá, že tato hrozba klepe na dveře reálného života. Symbolickými okamžiky se stalo vítězství počítače nad šachovým velmistrem (1997) a výhra intuitivní umělé inteligence nad šampiónem hry go (2016).

Také instalace Krištofa Kintery evokuje jakousi komorní katastrofu, která v důsledku umožnila zrod nových bytostí. Jejich antropomorfní podoba nás nesmí ošálit. Stále se jedná jen a jen o spletence drátů, jimiž namísto rudé krve musí proudit elektřina. „Systémy bez ducha“. Opravdu? Pokud je „bezduchý“, jakými principy se řídí? A je nám přátelsky nakloněn?

Před dvěma lety Kintera vytvořil objekt Démon růstu z barevných míčů konfigurovaných do monumentální struktury evokující nekontrolované bujení. Úchvatné monstrum, i když svým názvem odkazovalo ke zbožštění ustavičného růstu, který nás od chvíle, kdy vůči člověku zaujal nadřazené postavení, začíná pohlcovat. Apokalyptický horizont je vlastní rovněž sochařské instalaci ve Valašském Meziříčí. Přijatelná, atraktivní nebo dokonce úsměvná je vlastně jen díky tomu, že je pouhým uměleckým dílem. 

Krištof Kintera (*1973) poslední dobou maluje čerty na zeď a pak sleduje, jak z ní sestupují a procházejí se mezi námi. Díky tomu se ale také stal patrně nejznámějším sochařem střední generace. Jeho výstava Výsledky analýzy (2012) v Městské knihovně Galerie hlavního města Prahy tuto skutečnost potvrdila. Následovné  výstavy v basilejském Tinguely Museum (2014), Kunsthal Rotterdam (2015) a jinde po Evropě výmluvně doložily, jak moc máme společná témata nervozity a strachu z fantomů, které sami napomáháme vytvořit. Na příští rok Kintera připravuje velkou výstavu v pražské Galerii Rudolfinum.

Jiří Ptáček – kurátor výstavy