Ivan Pinkava / Eliáš Dolejší / Napřed uhořet / Burning Through

11. 04. 2018 - 10. 06. 2018

Název výstavy Napřed uhořet naznačuje postoj. Neznamená přímo oběť nejvyšší, například zápalnou. Není tak jednorozměrný. Má v sobě i momenty odlehčení. „Oběť“ jako nástroj odstupu a sebeironie. Napřed uhořet znamená tedy něco podobného jako „vstoupit nahý do svého osudu“, řečeno básníkem Robertem Desnosem. Osud zní v básnickém obratu netělesně, ale je fyzicky pociťován. Dynamický rozpor mezi čistotou nehmotné imaginace a jejím konkrétním fyzickým prožitkem nacházíme jako východisko v tvarosloví a poetice obou autorů – fotografa Ivana Pinkavy (1961) a sochaře Eliáše Dolejšího (1982). Oba zaujatí tématem pracují ve svém výrazovém médiu napříč tradičně ustálenými žánry. Nejsou pro ně důležité. Podstatnější nežli estetické kategorie žánru je tu síla okamžitého výrazu, který zachycen, trvá a prostupuje časem. Tvorbu obou sytí vnitřní spalování. Tady hledejme pokaždé jinou konstrukci tvarů, jež roste zevnitř voleného materiálu a ustaluje ho v objekt či objektovou situaci. A tady hledejme motivy fotografií, které ztělesňují neživé a oživují mrtvé. Jako by celebrovaly jakousi abstraktní mši, když ukazují, jako na oltářní menze, zbytky lidského času, proti kterému jsou rituálně stavěny relikviáře naděje. Tento dialektický protipohyb stojí za neustálým napětím, jež lze vyhodnotit jako odsouzení k tomu, neustále něco očekávat, něco, co přinese čas, neboť čas, stejně jako osud, je vnímán rozporně – imaginárně i tělesně.

Výstava je budována jako strukturální pole, v němž se fotografie Ivana Pinkavy přichylují k tematizaci lineárního času (lidský čas, dospívání, mládí, stárnutí, smrt, čas civilizace), zatímco prostorové objekty a objektové situace Eliáše Dolejšího reflektují spíše čas cyklický (mýtus, meta-vyprávění, rituál). K výstavě, která představí ostravskému publiku aktuální a aktualizovanou tvorbu obou autorů z jiného, nežli chronologického úhlu pohledu, vyjde knižní katalog publikující přímo situace vzniklé v rámci výstavní instalace v prostorách ostravského Domu umění.

The title of the exhibition – Burning Through – captures both artists’ creative attitude. The idea of “burning” is not one-dimensional; the notion of the artist’s self-sacrifice is subverted and lightened by a stance characterized by an ironic detachment from the self. It encapsulates an attitude that is in line with the poet Robert Desnos’ concept of “stepping naked into one’s fate”. In the poet’s words, fate seems to be something incorporeal – yet it brings a physical sensation. The dynamic clash between the purity of intangible imagination and concrete physical experience forms the foundation for the style and poetics of both artists featured in the exhibition – the photographer Ivan Pinkava (1961) and the sculptor Eliáš Dolejší (1982). Both artists, in their different media, cut across traditional, established genres in their concerted focus on the theme. Genre boundaries are not important to them. More than aesthetic categories, their works are imbued with the power of momentary expression, which – once captured – lasts and permeates through time. Both artists quench their internal “burning” through their work.  Here we can seek ever-new constructions of forms, emerging from and growing within the chosen material, and becoming fixed as an object or situation. And here we can seek motifs in photographs embodying the non-living and reviving the dead. It is as if the photographs were celebrating a form of abstract mass – presenting, as on an altar, the remnants of human time, against which the relics of hope are ritually contrasted. This dialectical counter-motion lies behind the constant tension that can be seen as condemning us to constantly expect something – something that time will bring, because time, like fate, is perceived in a dichotomous way, both as imagination and as physicality.

The exhibition is conceived as a structural field in which Ivan Pinkava’s photographs tend towards a thematization of linear time (human time, adolescence, youth, ageing, death, the time of civilization), while Eliáš Dolejší’s spatial objects and situations gravitate towards the reflection of cyclical time (myth, meta-narrative, ritual). The exhibition presents both artists’ current and recent work from a non-chronological perspective. It will be accompanied by a printed catalogue capturing the situations created as part of the exhibition installation at Ostrava’s House of Art.