historie Mariánské Týnice

Poutnímu areálu v Mariánské Týnici patří mezi skvosty architektury středoevropského baroka nepochybně významné  postavení.  Dějiny poutního  místa v Týnici jsou však podstatně starší. Souvisí s působením cisterciáckého kláštera, založeného v nedalekých Plasech knížetem Vladislavem II. v roce 1144. Obec Týnici získal klášter v roce 1230 a brzy poté je zde doložen kostel s uctívanou sochou Panny Marie. Živá poutní úcta k "P. Marii od anděla pozdravené" zde přetrvávala i v dalších stoletích a kvetla i po husitských válkách, kdy okolní kraj náležel světské vrchnosti.  Klášter se pokoušel získat poutní místo  nazpět a podařilo se mu to teprve roku 1613.

Barokní rozkvět a zvelebování poutního místa započalo až  ve  druhé  polovině 17. století,  po  konsolidaci v  předchozí době rozchváceného klášterního hospodářství. V té době nechal opat Ondřej Trojer týnický kostel přestavět a zvětšit, připojil k němu ambitové nádvoří se zvonicí a založil v Týnici proboštství. Trojerův nástupce, opat Evžen Tyttl, byl znalcem a příznivcem umění a jedním z nejvelkorysejších stavebníků českého baroka. Do služeb získal Jana Blažeje Santiniho, génia středoevropského vrcholného baroka. Dle Santiniho projektů byla na panství kláštera postavena řada vynikajících staveb, které podstatně přispěly ke kulturnímu výrazu kraje. Do Mariánské Týnice navrhl Santini novostavbu celého poutního areálu s proboštstvím, založenou na prostorově i objemově jedinečné a velmi komplikované, do detailů propracované kompozici. Stavba započatá roku 1711 byla  dokončena   až   ve  druhé  polovině 18. století.

Klášter však byl roku 1785 zrušen dekretem Josefa II. a majetek byl spravován Náboženským fondem. Od roku 1826 byl v majetku Metternichů. Nevyužíván pro žádné účely, postupně chátral. V letech 1920 - 1922 došlo ke zřícení centrální kopule kostela. Díky zásluze architekta Hanuše Zápala byly provedeny první záchranné práce.   

Od roku 1952 je v prostorách proboštství zřízeno regionální muzeum, které postupně začalo uskutečňovat rekonstrukce objektu. K těm nejvýznamnějším však došlo až počátkem 90. let, nejprve v části proboštství (obnova východní a západní věže a fasáda), potom k nákladné a obtížné rekonstrukci kostela.