27. 09. 2019 - 03. 11. 2019

Výběr z obrazové tvorby malíře a výtvarného pedagoga Jana Dingy.

Pod názvem výstavy NÁVRAT měl malíř a výtvarný pedagog JAN DINGA (1952) na mysli skutečnost, že právě v Ústí nad Labem se
mu dostalo profesionálního vzdělání na katedře výtvarné výchovy někdejší Pedagogické fakulty. Jan Dinga a jeho vrstevníci studovali
tehdy v dosti zvláštní situaci. Normalizace byla v plném proudu, nicméně skupina studentů katedry si ještě dokázala vytvořit oázu
relativní svobody v podkrovních ateliérech neobarokní Schichtovy vily ve Vaňově. Mírně zanedbaná, ale stále ještě krásná zahrada
umocňovala romantickou atmosféru místa, kde se na častém setkávání v ateliérech podíleli i studenti jiných humanitních oborů.
Kromě tohoto inspirativního prostředí svérázné „intelektuální kolonie“ působila na budoucí výtvarníky i mimořádná osobnost
vynikajícího malíře a skvělého pedagoga Miroslava Proška, který vyučoval na katedře malbu. Až do svého tragického skonu otvíral
svým svěřencům zcela jiné obzory než byly představy politických kruhů o socialistickém umění.
Pro Dingovu samostatnou uměleckou dráhu bylo zásadní, že mu jeho učitel otevřel oči pro díla Františka Muziky a Josefa Šímy, kteří
na čas ovlivňovali Dingovu výtvarnou představivost. Pro ústecké vystoupení autor nezvolil formu retrospektivy, ale soustředil se na
obrazy z novější doby a na svou současnou tvorbu. Především položil důraz na velké formáty obrazů, které většinou nebyly dosud nikde
vystaveny. Až při této příležitosti se ukazuje, že Jan Dinga je opravdu malířem velké formy. Ze spojení autorova monumentálního
cítění a křehkosti jeho kosmických fantazií vzniká zvláštní napětí a je výrazem autorovy osobní spirituality. Jana Dingu lze zařadit
mezi umělce, kteří jsou si vědomi všech rizik a hrozeb současné civilizace, ale do svého díla nic z toho nevpouštějí. Mají svůj vlastní,
pozitivně akcentovaný svět otevřený i vnímavým divákům..Takový přístup není v současném umění tak častý ale má své oprávnění.
Nelze se přece jen donekonečna utápět v nihilismu a katastrofických scénářích.
Ačkoliv se tvarová skladba Dingových obrazů jeví jako poměrně jednoduchá (navíc se jeho motivy opakují v různých seskupeních),
je ve skutečnosti výsledkem složitého procesu sublimace nejrůznějších podnětů. Je to především osobní prožívání drobných přírodních
dějů odehrávajících se před jeho očima v přírodě, v konkrétním místě - kdysi na zahradě budovaného domu, kdy si vytvořil svůj
způsob maximální redukce přírodních reálií - symbolů zasazených do nekonečného prostoru - vesmíru nebo vodních hlubin. Z tohoto
důvodu je důležité „nechanické období“, kdy opouští pochmurné období surrealistických maleb typických pro předchozí litvínovskou
ouverturu.
Není jasné, zda podvědomě či se záměrem se Dinga ztotožnil s jednou s nejpozitivnějších teorém postmoderního zvažování a to je
vědomí historické provázanosti a respekt k odkazu předchůdců. Tedy něčeho, co bylo v minulosti něčím zcela běžným. Nejde jen
o občasné reminiscence na tvorbu jemu zvláště důvěrně poznaných osobností jako je Miroslav Prošek, Vladimír Komárek, či v poslední
době Giorgio Morandi. Citování jejich motivů v některých Dingových kompozicích není výrazem toho, že by snad nevěděl jak dál,
ale je obdivným výrazem pokory vůči uměleckým předchůdcům - je v tom úcta ale i trocha smutného vzpomínání...
Jde tu ale o vazby daleko podstatnější. Kdykoliv se setkáme s Dingovými obrazy, máme pocit něčeho důvěrně známého. Jeho je malba
totiž zakotvena v linii, která je v našem současném uměleckém kontextu poněkud odsunuta. Je to linie směřující od současnosti
hluboko do minulosti až někam pozdním romantikům a k symbolistům secese přes český poetismus a artificialismus dvacátých let
a směrující až třeba k Václavu Boštíkovi a Jiřímu Johnovi. Jsou tu ale i jiné aktuálnější souvztažnosti. Dinga například vzpomíná na šok,
jaký zažil na své pařížské cestě před obrazy Marka Rothka, kde si sám sobě potvrdil opodstatněnost eliminace zřetelného vymezení
tvarů, které naopak přecházejí plynule jeden do druhého, stejně jako splývají barevné odstíny.
Nicméně od samého počátku, tedy ještě v dobách před studiem, lze v Dingově tvorbě sledovat dvě konstanty, které se nikdy
nevytratily a na kterých buduje své dílo dodnes. Již tehdy vystačil s několika málo předměty redukovanými na základní geometrické
nebo biomorfní tvary. Ani tam kde se přiklonil k kompozičním geometrickým skladbám a tvarům neexistuje ostrá hrana ani čára.
Zvláštní význam hrálo od samého počátku Dingova tvoření světlo. Dodnes mu neslouží jako prostředek naturalistické interpretace
reality, ale jako cosi, co mu umožňuje vyjádřit magické vztahy mezi nehmotným prostorem a zdánlivě neživými prvky přírodního
universa. Patrně u Vladimíra Komárka si Dinga pro sebe objevil zvláštní působivost bílé barvy. Zatím co bílá je u bílá Komárka nositelem
existenciální úzkosti, u Jana Dingy je světlo barvou nekonečných prostor, velkých kosmických dimenzí, ale také světlem plynoucích
mraků. a v posledních letech také symbolem křehkosti a něhy.
Symbol je vůbec u tohoto malíře absolutní veličinou, základním stavebním materiálem, nekonečnou jistinou. Používá těch
nejjednodušších symbolů, které procházejí dějinami umění (ale nejen jimi) od nepaměti. Kruh jako symbol slunce, ale také symbol
absolutního soustředění, nezrušitelnosti a harmonie...
Vždyť už dávno před tím malba měla pro něho význam soustředného přemítání o přírodě o kosmických silách, ale i o nepatrných
věcech, krystalech, vodě i květu, lasturách a hvězdicích. Všechny ty prvky přírodního univerza, či spíše jejich ikonické znaky se vznášejí
v nekonečném prostoru - ale hlavně v jakémsi mystickém světle, která je malířovým hlavním prostředkem. Je to způsob jeho malířské
meditace. Stejnou mnohoznačnost jako kruh skrývají i další přírodní jednotliviny - lastury, hvězdice, krystaly, perly či kapky rosy.
Symbolický význam mají ale také přírodní živly, které v Dingových obrazech umožňují spojit svět kosmu s nejdrobnějšími přírodními
ději v univerzální celek a jednotu. Významová mnohoznačnost symbolů ale odpradávna navozovala a navozuje i dnes zneklidňující
pocit tajemství