Hledání výrazu: narodni muzeum

Tradiční týden plný cestopisných přednášek, které nás zavedou do vzdálených krajů, liduprázdných míst i za krásnou přírodou. Pondělí až pátek začínáme v 18 hod., v sobotu již v 15 hod. Pondělí 25. 11. 2019 CESTA DO PRAVĚKU   Jiří Junek Putování za sopečným sklem Vyprávění o expedici Monoxylon III, která se uskutečnila na přelomu května a června letošního roku. Její účastníci se vydali na replice neolitického člunu z pevninského Řecka až na Krétu. Na své plavbě překonali jen pomocí pádlování úctyhodných 418 km a svým výkonem posunuli poznání o námořní plavbě v mladší době kamenné.   Petr Zítka Jako v neolitu - ukázky štípání kamene Pazourek či obsidián, to jsou nejznámější kameny používané pravěkými lidmi pro výrobu mnoha nástrojů. Petr Zítka nám ukáže, jak se takový kámen štípe, aby z něho vznikl funkční hrot šípu nebo čepel nože.   Úterý 26. 11. Jiří Sladký ÍRÁNSKÉ NEŘESTI, aneb Írán, jak ho možná neznáte Jak se žije v Íránu. Neobvyklý a humornou formou podávaný pohled za oponu země větší než celá střední Evropa nabízí autor dvou knih o současném Íránu, přírodovědec a cestovatel RNDr. Jiří Sladký. Záběr na všední život 75milionové, prudce se rozvíjející země – jak se baví mladí a jak starší, co smějí anebo nesmějí ženy a co muži. Jak by se měl a naopak neměl chovat návštěvník z ciziny. Máme se v Íránu bát? Jak se kouří opium? Tajné a nejtajnější zákulisí života v  Íránu. Zaostřeno na tamní zábavu – čaj, vodní dýmky a opium. Zatímco alkohol je tabu, opium, ale také čaj a pikniky s vodními dýmkami patří k tradiční íránské "zábavné" gastronomii. Pojďme se podívat na všední život, na to, co běžný návštěvník nezahlédne.   Středa 27. 11. Tomáš Grim Poslední opravdová divočina: SEDMÝ KONTINENT Antarktida, Falklandy, Jižní Georgie, Jižní Shetlandy a návdavkem kousek Ohňové země. Na ledový kontinent vstoupilo v celé historii o řádu méně lidí, než jich každoročně navštíví Prahu, a podstatně méně, než jich brouzdá různými kouty „divočiny“ jinde po světě. Antarktida je díky mezinárodním úmluvám a přísné kontrole návštěvnosti skutečně posledním velkým kusem divočiny na Zemi.   Čtvrtek 28. 11. Kuba Frank Povídání o ráji – SRÍ LANKA  Jak se žije v ráji? Srí Lanka nabízí všechno - oceán, džungli, čajové plantáže, vlny na surf, čerstvé tropické ovoce, úžasnou kuchyni a úžasné příjemné lidi. Zajímá vás, kolik čaje nasbírá průměrná Srí Lančanka za den? Jak se chytají vlny a ryby na oceánu? Jaké to je potkat divokého slona v noci? Co všechno člověk uslyší a ochutná? Přednáška, která odpoví na všechny uvedené otázky je zároveň sondou do života místních, jejich kultury i tradic.   Pátek 29.11. AUSTRALSKÝ VEČER   Jiří Junek Čtyři měsíce v Austrálii Nejdříve se podíváme do největšího australského města Sydney a jeho okolí. Dozvíme se, jak se zde žije, cestuje, pracuje i studuje. Navštívíme slavné pláže i nedaleké Blue Mountains. V druhé části přednášky procestujeme jihovýchod Austrálie od Sydney přes Melbourne až po slavnou Great Ocean Road. Navštívíme Snowy Mountains s nejvyšší horou Austrálie Mt. Kosciuszko, legendární Zlatá pole i hlavní město Canberru.   Australské písně a balady Hraje skupina Aussie   „Such is life“ – australští bandité a desperáti Tak jako Amerika měla v 19. století svoje pistolníky, desperáty a bandity, měla je i Austrálie. Tam se jim však říkalo bushrangers a v mnohém se od svých amerických protějšků odlišovali. Dost často měli blíže k lidovým hrdinům a u velké části obyvatel budili značné sympatie. V přednášce navštívíme místa spjatá s takovými jmény, jako byl Kapitán Thunderbolt či Ben Hall. Skončíme u legendy všech legend Neda Kellyho a zjistíme, kolik pravdivého je na jeho slavné větě: Such is life – Takový je život.     Začátky přednášek vždy v 18:00 hodin Přednášková místnost muzea   SOBOTA 30. 11. v 15:00 hodin KLUB MLADÝCH CESTOVATELŮ   Jakub Diblík SRDEČNÁ KEŇA Hledání kvalitní kávy a čaje na Keňských plantážích doplněné poznáváním odlišné kultury, kde nesmělo chybět ani setkání s exotickou zvěří nebo návštěva pobřeží Indického oceánu. Jan Dejdar ZÁPADNÍ AFRIKOU Z MAROKA DO DAKARU Zajímavá cesta z Maroka napříč Saharou, přes nejdelší minové pole na světě, přes dvě divoké nespoutané země, kolem písečných dun i vln oceánu až do nejmenšího afrického státu - Gambie.   Jeroným Stříteský, Marek Doseděl, Šimon Doseděl, Tomáš Potštejnský DIVOKÝ KYRGYZSTÁN A KAZACHSTÁN Povídání o vzdáleném a turisticky neznámém Kyrgyzstánu a jihu Kazachstánu plném drsné panenské přírody, nádherných hor, zelených luk, ale i pouští a tyrkysového nebe.   Promítání filmu EXPEDICE MONOXYLON III 40 minut trvající dokument o cestě na replice neolitického člunu z pevninského Řecka až na Krétu a všech dobrodružstvích s tím spojených.   ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA www.muzeum-myto.cz

Výstava olomouckého malíře Slavoje Kovaříka na zlínském zámku v Galerii Václava Chada představuje retrospektivní pohled do jeho tvorby. Výstava představuje i díla, která ještě doposud nebyla prezentována. Příběh olomouckého malíře Slavoje Kovaříka (1923–2003), někdejšího studenta Školy umění ve Zlíně (1939–1941), byl sice již několikrát popsán, ale přesto nás nadále přitahuje. Což je dáno tím, že autorova rozsáhlá a obtížně zmapovatelná tvorba nám umožňuje objevovat v umělcově odkazu neustále něco nového, vzrušujícího. Podle vyprávění očitých svědků totiž malíř značnou část své práce z období konce čtyřicátých a následujících padesátých let rozdal neznámo komu, část přemaloval a hodně děl zničil. Tento „koloběh“ se pak opakoval i v následujících desetiletích a neskončil ani po jeho velké retrospektivní výstavě, kterou mu v roce 2000 uspořádalo Muzeum umění Olomouc.1/ Po jejím skončení totiž řada významných obrazů i prací na papíře skončila v anonymních soukromých sbírkách a některá díla malíř přemaloval či zničil…2/ Od konce 40. let a v průběhu 50. let se Kovařík věnoval zejména malování krajin a prostých zátiší, kterými byl obklopen ve svém „ateliéru“ – kuchyni. Tradiční malířské náměty ale ztvárňoval osobitým způsobem zcela přirozeně navazujícím na meziválečnou tvorbu jeho velkých uměleckých vzorů – především Pabla Picassa, Emila Filly a rovněž Oskara Domíngueze, s nímž se setkal v roce 1947 při příležitosti jeho olomoucké výstavy.3/ Dnes víme, že malířovo pozoruhodné směřování k ornamentálně-znakovému zpracování všedních motivů patří k podstatným příspěvkům moravské větve českého malířství do poválečného vývoje moderního umění, a že v některých momentech Kovařík dokonce předjímal jeho některé vývojové peripetie. Vedle toho v roce 1955, tedy v době vrcholícího kulturního útlaku, malíř v klauzuře svého „ateliéru“ vytvořil několik ryze geometrických Kompozic a Imaginárních architektur, které na jedné straně předjímaly poetiku tzv. bruselského stylu a na straně druhé rozvíjely odkaz předválečného neoplasticismu. Těchto děl bylo původně mnohem více, jenže malíř je spálil. V 60. letech pak Kovaříkova tvůrčí energie vytryskla jako gejzír hned do několika proudů. Již na jejich počátku můžeme v autorově tvorbě pozorovat sílící zájem o civilizační problematiku a město vůbec. V rozsáhlém volném cyklu olejomaleb Město (1960–1963), inspirovaném rodnou Olomoucí, malíř záhy přetavil její panoráma nejprve do chvějivé horizontálně-vertikální sítě, a následně začal ztvárňovat město jako tajemný labyrint v podobě překrývajících se plošných plánů. Jeho tvorba se tak v roce 1963 ocitla na samé hranici lyrické geometrické abstrakce. Zájem o město se ale u Kovaříka promítl kolem roku 1965 i do dalších poloh. V obrazech „pískových parcel“ a „smetišť“ – autor sám tvrdil, že „smetiště je tím nejvýstižnějším obrazem městské civilizace“ – reagoval na vlnu materiálové abstrakce. Odtud pak malířův zájem směřoval k plakátovacím plochám. V druhé polovině 60. let tak Kovařík vytvořil v českém umění ojedinělou řadu koláží, dekoláží a asambláží. Pochopitelně se tehdy ve světě těmito technikami zabývala celá řada autorů, ale Kovaříkovo specifikum spočívalo v tom, že ve svých dekolážích, často kombinovaných se skriptuálními a gestickými zásahy či přemalbami bílou barvou, využíval „místní materiál“, například výtečné plakáty olomouckého grafika Františka Bělohlávka. Tedy i v této poloze se v umělcově tvorbě znovu setkáváme s jeho reflexí místního genia loci. A konečně, v Kovaříkových dekolážích se zrcadlí dobový, nejen kulturní kolorit do té míry, že je svým způsobem můžeme považovat za syntetizující – byť osobně jistě vyhraněnou – výpověď o tehdejší atmosféře ve společnosti. Vedle obrazových kompozic malíř vytvořil v obdobném duchu odhadem kolem dvou set prací na papíře, které vzaly za své – respektive skončily v kontejneru – při vystěhovávání jeho ateliéru. V 70. letech pod vlivem drasticky změněné kulturně-politické situace se malíř opět stáhl do klauzury svého ateliéru a dál osamoceně pokračoval na rozvíjení svého programu. Kolem roku 1973 se ale v jeho malbě začaly objevovat první zárodky nové malířské etapy. Dynamické, nervní malířské gesto autor poznenáhlu vymaňoval z područí významové roviny obrazu, aby se vzápětí samo stalo plně obsahovou složkou jeho malby. Tento přístup již předjímal následující desetiletí autorovy tvorby, přičemž ale řada obrazových asambláží kombinovaných často s písmem patřila svým existenciálním obsahem k dílům v nejlepším slova smyslu společensky angažovaným a dodnes zneklidňujícím. Na počátku 80. let se vzrušený rukopis tehdy sedmapadesátiletého malíře začal pomalu proměňovat. Už při zběžném pohledu na jeho tehdejší práce je patrné, že autor hledal nové jistoty. Oporu našel, podobně jako na začátku své malířské práce, v krajině. Nicméně malířova dřívější krajinářská zkušenost je v jeho nových olejích přetavena natolik, že malby se stávají výpovědí o krajině jako takové – a nejen o ní. Jsou otiskem Kovaříkových niterných stavů, které zachycoval na plátno či papír při svých téměř každodenních, dlouhých nočních malířských meditacích. Teprve však počátkem 90. let se autorova tvorba začala pravidelněji objevovat na veřejnosti. Nejčastěji však byly vystavovány autorovy práce z 60. a 80. let. Současná výstava retrospektivního rázu je tedy tentokrát zaměřena především na autorova díla z 50. a 60. let, přičemž je třeba zdůraznit, že mnohá díla z 50. let jsou díky historiku umění Davidu Vodovi vystavené vůbec poprvé. A tak tato výstava víceméně komorního charakteru velmi vhodně navazuje na umělcovu poslední retrospektivu, která se uskutečnila před dvaceti lety v Muzeu umění Olomouc. ​ Ladislav Daněk, Olomouc, 2006 / 2018 Informace o výstavě a galerii zde  

Název výstavy je odvozen ze závěru dopisu Josefa Němce, který psal své ženě na přelomu let 1856/1857 z korutanského Villachu. Dopis, který je dnes uložen v archivu Muzea Boženy Němcové v České Skalici, ilustruje upřímný zájem, který oba manželé věnovali po smrti nejstaršího Hynka svým třem dospívajícím dětem. Ojedinělá výstava je koncipována jako obrazový průvodce věnovaný rodině Boženy Němcové, to znamená Josefu Němcovi, dětem a některým vnukům. Pomocí fotografií zachycuje příběh života potomků Boženy Němcové. Ukazuje poprvé její děti jako individuální osobnosti, přibližuje průběh jejich života a názory. Život syna Boženy Němcové Karla a mládí jeho dětí jsou úzce spjaty zejména s jihočeským Táborem, kde s přestávkami po smrti své ženy žil i Josef Němec. Za otcem i bratrem Karlem sem přijížděly i další dvě děti – Jaroslav z Ruska a Dora z Jičína. Pojítkem a laskavým zázemím dětem i vnoučatům Boženy Němcové byla táborská rodina Šechtlů. Manželka zakladatele slavného fotografického rodu Šechtlů Kateřina byla nejen švagrovou Karla Němce, syna Boženy Němcové, ale současně i matkou jeho syna. Obě rodiny pojilo proto i v dalších generacích upřímné přátelství. Dodnes jsou v Šechtlově archivu uloženy širší veřejnosti neznámé fotografie dětí a vnuků Boženy Němcové. Každé dítě Boženy Němcové si s sebou nese svůj příběh, někdy smutný, někdy laskavý, každé dítě prožilo svůj život jinde a za jiných podmínek. Všechny byly po smrti matky nezralé, otec jim byl velkou oporou. Všechny dlouho hledaly své místo v životě, ale nakonec ho našly. Syn Karel prožil velkou část svého života v Táboře. V červnu 1870 zde byl jmenován zahradníkem a zároveň učitelem štěpařství, zelinářství a botaniky v hospodářské škole. Mimo to, že zde založil několik soukromých zahrad, vypracoval i plán na vybudování nové části městských sadů. V roce 1896 vyhrál konkurs na ředitele Zemského pomologického ústavu v Praze – Tróji. Téma, v němž si všichni sourozenci rozuměli, bylo sadařství. Sadařem se na sklonku života stal i mladší Karlův bratr Jaroslav. Ten velmi záhy po smrti matky odešel do Ruska. První roky svého pobytu v Rusku přemýšlel o profesi fotografa. Doufal, že když si zařídí fotografický závod, rychle zbohatne. Brzy však začal uvažovat o profesi učitele. Stal se učitelem kreslení a rýsování na oděské reálce, později byl jmenován inspektorem oděské reálky a po sedmi letech ředitelem gymnázia v Rovně. I Jaroslav se začal horlivě zabývat ovocnářstvím a sadařstvím. V roce 1895 byl vyslán ruským ministrem zemědělství do Spojených států a Kanady, aby se tam seznámil s průmyslovým zužitkováním ovoce. Výsledkem této Jaroslavovy cesty byl rozsáhlý spis Promyšlennoje plodovodstvo v Severnoj Amerike. Jedná se o knihu, jež na čtyřech stech stranách s více než dvěma sty třiceti nákresy ilustruje ovocnářství Severní Ameriky. Dcera Dora se stala učitelkou na soukromé dívčí škole v Jičíně, zůstala svobodná, neboť jako učitelka musela dodržovat celibát, který byl zrušen krátce před její smrtí. Osamělá Dora stejně jako bratři propadla zahradnické vášni. V roce 1890 si v Jičíně pronajala velkou zahradu, kterou v roce 1894 koupila. Na části pozemku si Dora postavila v letech 1910-1911 podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče vilku. Pokračovatelem rodu Boženy Němcové byly děti Karla, dvě manželství, sedm dětí. Pět z nich se narodilo v Táboře. Ale všechny se do Tábora vracely. Vracely se k Šechtlům. Největší díl babiččina talentu a dědečkovy obětavosti zdědila Marie (doma Madla) Němcová. Marie Němcová se věnovala řadě pedagogických aktivit. Začala psát nejen příručky pro práci s dětmi, eseje, hry pro loutková divadla (Princezna Čárypíše), ale společně s redaktorkou časopisu Česká dívka Annou Hlavatou vydávala i knihovnu praktických příruček „Umělecké snahy“. Provdala se za gymnaziálního profesora francouzštiny a němčiny Zdeňka Záhoře. Po své matce Anně Němcové převzala Marie Záhořová práci ve spolku Záchrana. Jako předsedkyni spolku se jí podařilo v roce 1926 dokončit stavbu spolkového domu - Ženského domu Ch. Masarykové - v Praze. Ve spolkovém domě Záchrany našly dívky a ženy z nižších sociálních vrstev, studující, ženy hledající práci nebo bez domova a zaměstnání – hotel, internát, ubytovny, dílny, lékařskou pomoc i zprostředkovatelnu práce. Penzion kryl režii z levného pronájmu lůžek, provozoven a prodeje vlastních výrobků, zejména koberců. Zbytek nákladů byl uhrazen subvencemi, dary a sbírkami. Přátelství s Alicí Masarykovou přivedlo Madlu i k založení spolku Československá YWCA (Křesťanské sdružení mladých žen), kde se stala předsedkyní. Po velkorysém projektu spolkového domu Záchrany se Marie Záhořová také v YWCE soustředila na vybudování vlastního sídla – Dívčího domova v Žitné ulici. Podobné domovy stačila vybudovat i v Brně a v Bratislavě. Marie byla členkou mnoha dalších spolků, například Československého červeného kříže a Československé ochrany matek a dětí. V roce 1921 se Marie Záhořová stala ministerským radou na ministerstvu sociální péče. Měla v referátu péči o děti, matky a opuštěné ženy. Na této netradiční výstavě se pomocí fotografického příběhu dozvíme, že dramatický život, který v její době nebyl obvyklý, žila nejen Božena Němcová. I její děti a někteří vnuci prožili životy, které za sebou zanechaly nesmazatelnou stopu – ať už materiální nebo duchovní. Podstatnou část výstavy tedy tvoří fotografie, jež oproti zvyklostem literárních výstav obsah výstavy nejen ilustrují, ale jsou její nedílnou rovnocennou součástí: každou z fotografií doprovází citát - vyjádření spoluúčastníka nebo dokonce spolutvůrce událostí - a komentář rozšiřující a doplňující informace uvedené v citátu. Nepoložili jsme důraz ani tak na vnímání fotografie po umělecké stránce, i když fotografie Ignáce Šechtla jsou nejen technicky dokonalé, ale i po umělecké stránce vynikající. Ignác Šechtl se snažil na svých snímcích plně zachytit povahu, charakter a pomocí detailů i sociální postavení portrétovaného. Díky tomu mají fotografie velkou vypovídající pramennou hodnotu. Chtěli jsme ukázat, že i fotografii lze číst, a tak je v našem pojetí fotografie na výstavních panelech určena i ke čtení, stává se zde spíše novým druhem pramene než druhem výtvarna. Nevšední výstava nabídne návštěvníkům Ostravského muzea více než 60 panelů s texty, fotografiemi a ilustracemi, které mapují život Josefa Němce a jeho všech čtyř dětí. Přibližuje nám i osud některých vnoučat, zejména Marie Záhořové-Němcové, učitelky, sociální pracovnice a zakladatelky YWCA. Expozice ukazuje, že i jednotliví členové rodiny Boženy Němcové byli vzrušujícími a inspirujícími osobnostmi. Autorkou výstavy je Mgr. Yvetta Dörflová z Památníku národního písemnictví v Praze, který je spolupořadatelem výstavy společně s Muzeem Šechtl & Voseček v Táboře, Muzeum Boženy Němcové v České Skalici a Muzeem textilu UPM v České Skalici. Výstava se koná u příležitosti: ◾210. výročí narození Josefa Němce ◾195. výročí křtu/narození Boženy Němcové ◾160. výročí 1. vydání Babičky ◾95. výročí úmrtí Theodory Němcové

Soubor čtyř štítových domů patří mezi nejstarší lidové stavby v Krkonoších a je vzácným pozůstatkem původní městské zástavby. Dřevěných domů s podloubím tu původně stálo pět. Při opravě domu č.222 byla objevena deska z borového dřeva s letopočtem 1623. Tři z nich byly rekonstruovány v letech 1976–1980, replika čtvrtého domu s hrázděným štítem vznikla v letech 2009–2010 v rámci projektu Via fabrilis – cesta řemeslných tradic.

V prostředí staré roubené školy, kterou spisovatelka v dětství navštěvovala, se každoročně v červnu máte možnost setkat s panem učitelem, s Barunkou a jejími sourozenci a spolužáky, které představují děti z folklorního souboru Barunka z České Skalice. ww Popis programu V prostředí staré roubené školy, kterou spisovatelka v dětství navštěvovala, se každoročně v červnu máte možnost setkat s panem učitelem, s Barunkou a jejími sourozenci a spolužáky, které představují děti z folklorního souboru Barunka z České Skalice. Můžete být svědky části stylizovaného školního vyučování, včetně hodiny zpěvu, češtiny, ale i dětských letních her, tanců a písniček. Základní informace Program trvá zhruba 30 minut a následuje po něm prohlídka areálu Barunčiny školy (třída z 19. století, světnice pana učitele, expozice válek – především války prusko-rakouské roku 1866: uniformy, zbraně, situační plány…). Návštěvníci mají nakonec možnost navštívit malý jarmark lidových řemesel. Telefonické objednávky 491 451 285 – linka 104 Nejbližší termíny ověřte si v sekci Kalendář akcí (obvykle v červnu). Inspirace Bylo nás dětí ve škole čtrnáct lavic; osm lavic chlapců a šest lavic děvčat; v prvních dvou lavicích seděly, co měli tabulky a slabikáře. Když větší psaly, vybírajíce ze čteného buď podstatná jména neb časoslova a jiná, aneb jiné příklady na pravidla mluvnická čili pravopisná, aneb početní úlohy pracujíce: učil pan učitel menší děti písmena znát, v složky a slova skládat; počítat s kuličkami, ano i s kroužky a fizolemi, učil je zvířata a květiny jmenovat, popisovat, rozeznávat; při čemž se však obyčejně dítky tím způsobem zúčastňovaly, že co na zvířatech, bylinách sami našly, pan učitel je pochválil a potřebné doplnil; načež povídané napsati a přečitati musely. S malými musel milý náš učitel zvláštní trpělivost míti, neboť jak se poučily, štěbetaly a hrály si, překážejíce větším v učení. Avšak ihned pomáhal a výtržnosti zamezoval, dal jim kreslit buď písmenka buď cifry, jež právě jmenovat se učily, aneb jim sám nakreslil čárkami: stoleček, stolici, domek, pejska a podobné věci. Štěbetaly sice mezitím některé, ukazujíce sobě vespolek práce své a vyčítaje si chyby, to ale větším nepřekáželo, a mělo-li se s většími něco důležitějšího a těžšího pracovati, odešli maličcí, jak se poučili, domů.

Oslavte svátek dětí v Národním památníku II. světové války. Ve spolupráci s našimi partnery jsme připravili bohatý program plný her a zábavy. Oslavte svátek dětí v Národním památníku II. světové války. Ve spolupráci s našimi partnery jsme připravili bohatý program plný her a zábavy. Těšit se můžete mimo jiné na hod granátem, střelbu vzduchovkou, malování na obličej, skákání v pytli nebo výtvarnou dílnu. Pro děti, které přijdou oblečené ve vojenském oděvu, bude připravena sladká odměna. Akce se koná v sobotu 30. května 2015 od 13 do 17 hodin. Návštěvníci do 15 let mají vstup zdarma.