Jan Blažej Santini Aichel. Geometrie posvátného prostoru

07. 03. 2019 - 15. 09. 2019

Výstava vysvětluje geometrii kompoziční sítě společné půdorysným návrhům hlavních děl českého architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela.

O Janu Blažeji Santinim Aichelovi se již napsalo mnoho, a proto jen krátce z toho, co o něm víme, jak si ho představuji. Necelých čtyřicet sedm let krátkého života, rozděleného létem roku 1700 na dvě poloviny, z nichž ta druhá je naplněna intenzivní prací. Patrně drobnější postavy, nápadně kulhající. Ví, že si na něho lidé potajmu ukazují. Občas za zády zaslechne posměšky dětí, a ty jeho vlastní umírají… Pronásledován těžkými osudovými ranami, vyvažovanými jen mimořádným talentem, který mu zajistil přízeň církevních řádů, a tím i společenský respekt. Avšak stále sám ve svých myšlenkách, sám mezi lidmi. Z bolesti a talentu se rodící genialita. Téměř hmatatelný spor pekla s nebem poznání je až faustovský. Jak vyplývá z korespondence, kulhavý ďábel a veliké světlo architektury. I když to první označení je míněno více ironicky, je pod tím cosi hluboce bolestného.

Je zřejmé, že Santiniho dílo přesáhlo rámec doby, v níž žil. Jeho stavby jsou natolik přesné, že známe-li kompoziční síť, můžeme od jedné stavby k libovolné další počítat se stejnou lehkostí, s jakou se třeba procházíme parkem. Z tohoto pohledu se stavby jeví spíše jako skořepiny těsně obepínající geometrické rovnice. To jim propůjčuje zcela unikátní proporční rytmus, který z nich podvědomě vnímáme a který považujeme za harmonický.

Srovnávací studie ukazují, že Jan Blažej Santini důvěrně znal rozměry pražského Chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha a že kompoziční vzory, které používal, nalezl právě v něm. Svato- vítská katedrála se stala ideovou matricí – Matkou – jeho díla. Rozměry staveb i kompoziční postupy to potvrzují. Co je na tvorbě Jana Blažeje Santiniho geniální, není ale ve skutečnosti vlastně vůbec vidět. Soubor vybraných staveb tvoří díky užití téže kompoziční sítě a jednotkové míry jedinečný a nedělitelný celek, proporčně a rozměrově sladěný se Svatovítským chrámem. Z rozměrů jedné stavby lze geometrickou cestou odvodit míry a proporce stavby následující.

Geometrie je jazykem přírody, a protože i my jsme této přírody součástí, snažíme se její řeči porozumět a rozvíjet ji. Z hlediska moudrostního je spíše imaginační hrou, ze strany rozumu vědou. Chceme-li tedy v ní něco pochopit, je třeba umět si to nejprve představit. Geometrie je nám vrozena podobně jako hudba, pouze je zasunuta v hlubší paměti. Proto je někdy architektura přirovnávána ke zkamenělé či zamrzlé hudbě. Geometrie byla kdysi jedním z hlavních myšlenkových sloupů filosofie; byla vlastní těm, kdo v jejích cestách hledali Moudrost a smysl stvoření. Na první pohled strohá a chladná, avšak nepostrádající kouzlo poezie. Podobně jako je hudba spojena s tancem, je geometrie svázána s pohybem. Naučíme-li se chápat tento pohyb v architektuře, jsme schopni pozorovat kompoziční tahy již dávno nežijících mistrů stavitelů.

Tato výstava vysvětluje geometrii kompoziční sítě společné půdorysným návrhům hlavních děl českého architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela. Celá řada indicií ale poukazuje k tomu, že jím používaná kompoziční síť je tradiční a povědomí o ní v naší zemi sahá až do raného středověku.