Hledání výrazu: narodni muzeum

Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě, Společnost přátel Carrosserie Sodomka a Sbor dobrovolných hasičů Vysoké Mýto Vás zvou na SODOMKOVO a STRATÍLKOVO VYSOKÉ MÝTO a 24. setkání Společnosti přátel Carrosserie Sodomka. Náměstí Přemysla Otakara II. 8. června se již po třinácté uskuteční festival Sodomkovo Vysoké Mýto. Do našeho města se tak opět sjedou autoveteráni s karosérií Sodomka z celé České republiky. V letošním roce si ale připomeneme i druhou významnou vysokomýtskou firmu. Je tomu totiž úctyhodných 120. let, kdy Václav Ignác Stratílek založil podnik na výrobu hasících zařízení. Jeho výrobky proslulé kvalitou a spolehlivostí si vydobyly vysoké renomé a svá odbytiště si našly jak v českých zemích, tak i v zahraničí. Tyto skutečnosti si chceme připomenout a vzdát tím hold nejenom samotnému zakladateli firmy, ale i všem ostatním, kteří se na slávě a věhlasu vysokomýtských výrobků podíleli. A máme se vskutku na co těšit. Svoji účast na akci potvrdilo více než 80 hasičských sborů, které vlastní hasící stříkačku Stratílek. Z celých Čech a Moravy se sjedou historické stříkačky všech typů a provedení: koňské stříkačky, koňské motorové, motorové dvoukolové i hasičské automobily. Bude se jednat o impozantní podívanou. PROGRAM Dopolední část od 9 do 12:30 hodin Sraz automobilů s karosérií Sodomka (9:00– 11:00) Výstava historické hasičské techniky Stratílek (9:00 – 16:30) Výstava moderní hasičské techniky (9:00 – 16:30) Vystavený nově zrestaurovaný autobus Škoda 706 RTO (9:00 – 16:30) Mistři kočárníci – ukázky základních řemesel pro stavbu kočárů (9:30 – 16:30) Móda v době protektorátu, módní přehlídka kloboukového studia Dantes I. část (9:40 – 10:00) Četnická pátrací stanice v akci (10:00 – 10:15) Móda v době protektorátu, módní přehlídka kloboukového studia Dantes II. část (10:15 – 10:30) Mistři řemesel dnešní doby – komentovaná ukázka výroby kočáru (10:30 – 11:30) Vystoupení hudební skupiny Šlapeto (11.30 – 12.30)   Odpolední část od 13:30 do 19:30 hodin Jízda elegance a závody historických plášťových kol – Vysokomýtský čtverec (13:30 – 14:15) Vystoupení hasičské dechové hudby ze Skutče Šeucouská muzika mezi historickou hasičskou technikou (13:30 – 14:00 hod.) Četnická pátrací stanice v akci (14:15 – 14:30)   ODPOLEDNE PATŘÍ HASIČŮM Vystoupení hasičské dechové hudby ze Skutče Šeucouská muzika na pódiu (14:45 – 15:10) Hooříí! Hašení ohně dobovými stříkačkami (15:10 – 15:30) Sekerkové cvičení (15:30 – 15:45) Společné nastartování všech historických stříkaček Stratílek (15:45 – 15:50) Komentovaná přehlídka historických stříkaček Stratílek (16:00 – 16:30) Společná fotografie účastníků srazu hasičských stříkaček Stratílek (16:30)   Vystoupení Petr Hanzlik & DayDream Band (17:00 – 18:00) Vystoupení Original Vintage Orchestra (18:30 – 19:30)   Po celý den Jízdy parního vlaku na trase Choceň – Vysoké Mýto – Litomyšl Stanoviště četnické pátrací stanice; produkce flašinetáře; zmrzlina od cyklocukráře, jízdy historickým autobusem RTO   Den otevřených dveří firmy Iveco Czech Republic, a.s. 9:00 až 14:00 (poslední vstup 13:30) ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA

Muzeum Napajedla zve na společnou výstavu dvou významných mladých umělců - malíře Jana Gemrota a sochaře Petra Holuba. Vernisáž se uskuteční 3. 9. 2015 v 19 hodin, výstava potrvá do 20. 9. 2015 a navštívit ji můžete v běžné otevírací době muzea. Jan Gemrot se narodil v roce 1983. Upozornil na sebe už u přijímacího řízení na Akademii výtvarných umění v Praze. Díky jeho mimořádnému talentu mu byla udělena výjimka, a nastoupil tak na Akademii do ateliéru klasické malby Zdeňka Berana již po ukončení třetího ročníku střední Výtvarné školy Václava Hollara. Již za studia několikrát vystavoval na samostatných výstavách a také se zúčastnil velké řady výstav skupinových. Jeho diplomová práce – cyklus ,,Únos” byla zakoupena do sbírky současného umění DvorakSec contemporary. Od roku 2011 je zastoupen i ve sbírkách Národní galerie v Praze. Tvorba Jana Gemrota je syntézou či psychologickou exkurzí do problémů současné společnosti. Gemrot přistupuje k tématům obrazů s realistickým, či spíše hyperrealistickým projevem, jenž je někdy přerušován gestičtějším, expresivním rukopisem. Prostřednictvím konkrétního vizuálního prvku usiluje o vyjádření těžko uchopitelného pocitu a atmosféry, tedy o silné psychologické působení obrazu. Svým brilantním výtvarným podáním rozvíjí příběh, v němž však vždy zůstává něco nedořčeno pro projekci divákova osobního stanoviska. Naléhavost jeho umělecké výpovědi je nepřehlédnutelná. Propojení mistrovské malířské virtuozity s intenzivním, až šokujícím obsahem rozehraným v několika interpretačních rovinách, spolu s konceptuálním uvažováním staví Jana Gemrota na jednu z předních pozic současné mladé umělecké scény. PhDr. Rea Michalová, Ph. D. Více informací o autorovi najdete na jeho webových nebo facebookových stránkách. Jan Gemrot je také na Wikipedii. Rozhovor pro Instinkt. Rozhovor pro Novinky.cz.   Petr Holub se narodil v roce 1976 v Praze. Svá studia sochařství zahájil roku 1991 na Soukromé mistrovské škole uměleckého designu v Praze u prof. akad. soch. Jiřího Kryštůfka. Následně vystudoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně u prof. Vladimíra Preclíka a akad. soch. Michaela Gabriela. V současné době pracuje v restaurátorském ateliéru, spolupracuje na realizacích akad. soch. Stefana Milkova. Mimo jiné se věnuje i designu bytových doplňků, spolupracoval např. s akad. soch. Zdeňkem Lhotským. Od roku 1992 se účastnil více než desítky společných výstav. V celku své tvorby cílí Petr Holub na lidskou figuru, přičemž má snahu ji vyjádřit v co nejrozmanitějších pozicích. Fyzicky náročných i obyčejných, takových, jaké dokážou zaujmout předobrazy jeho děl. Autor jde koncepcí své tvorby vlastně proti proudu dobového poklusu za nalezením toho nejoriginálnějšího, nejkontroverznějšího a tím i mediálně nejatraktivnějšího, co lze v současném světě najít. Dělá přesný opak: zaměřuje se na prosté, jasné, lidské, které právě v tom překotném shonu za neobyčejným, zůstává mimo výsek pozornosti. Nečiní jej to v umění počátku 21. století právě proto neobyčejným? Kateřina Tučková Petr Holub v Galerii Kotelna.   Video o výstavě Navzájem / Petr Holub a Karel Jarie v Chrudimi na YouTube.

Rok poté, co bylo české loutkářství zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, jsme připravili výstavu, která představuje bohaté tradice neobyčejného divadelního oboru, v českých zemích společensky mimořádně oblíbeného a rozšířeného. Expozice je zároveň oslavou blížícího se 100. výročí založení samostatného československého státu, protože české loutkové divadlo nejenže protestovalo proti násilí a válce, ale především vlastenectvím a buditelstvím podporovalo myšlenky vedoucí k samostatnosti Československa. Výroba loutek patřila k české tradici, i když v průběhu staletí se obliba loutek měnila. Za nejslavnější období této obliby je považována první polovina minulého století, kdy ještě vesnicemi projížděli loutkáři slavných dynastií, jako byli třeba Kopečtí nebo Maiznerové. Malé loutkové divadlo také nesmělo chybět téměř v žádné české rodině či škole, ale stejně tak často se loutkové divadlo hrálo v každé sokolovně, orlovně, tělocvičně dělnických jednot i v prostorách církví. Popularita loutkového divadla v Čechách a na Moravě vedla v 1. polovině 20. století k značnému rozšíření rodinných a spolkových loutkových divadel, pro něž byly hojně sériově vyráběny loutky, dekorace a vydávány hry. Tato divadla s možností výměny kulis měla rozměry od malých titěrných scén 30 x 40 cm až po velkorysé portály 120 x 160 cm velké a byla určená především pro divadelní činnost spolků či škol. Na jevištích těchto divadel se inscenoval především pohádkový repertoár, proto většina loutkových postav i scenérie mají typickou českou pohádkovou stylizaci. Už v roce 1912 se předlohami prvních českých sériově vyráběných loutek staly kresby Mikoláše Alše, podle nichž a některých historických marionet po Matěji Kopeckém vymodeloval výtvarník Karel Kobrle první skupinu loutek. Tyto loutky měly neproporční poměr hlavy a těla, lehce karikující a humorný ráz, který byl společně s jemnou modelací, spojující dobromyslný výraz se smyslem pro lidovost a pečlivým kostýmováním klíčem k jejich nezměrnému úspěchu.  Spojením Alšových loutek s první sérií Dekorací českých umělců vzniklo moderní rodinné či spolkové divadlo, které se ujalo pod označením „Alešovo divadlo“. Stalo se ohromným společenským impulsem k zájmu o loutkové divadlo před první světovou válkou i během ní u nás. V souvislosti s vyvrcholením nacionálních snah se podařilo učinit masivní propagací z tohoto divadla fenomén doslova nepostradatelný v každé řádné české rodině, škole či spolku. Především tím došlo k masovému rozšíření zájmu o rodinné a spolkové loutkové divadlo, které nemělo v Evropě v první polovině dvacátého století obdoby. Po první světové válce na základě úspěchu projektu Alešova loutkového divadla i dobového vnímání loutky jako typicky národního dědictví začala ohromná produkce divadel a loutek v ustálených velikostech 18-25-35 cm několika firmami, ale i mnoha jednotlivci s větší či menší uměleckou hodnotou. Nejznámějšími producenty průmyslových loutek byli: Antonín Münzberg, Modrý a Žanda, firma Jana a Elišky Králových s ochrannou značkou JEKA, pražské nakladatelství A. Storch syn a další. Podobně jako loutky ve dvacátých letech produkovaly loutkářské firmy i nová tištěná divadla s dekoracemi více formátů pro loutky různých velikostí. Autorem předlohy takového uceleného souboru jednotného výtvarného rázu býval často profesionální výtvarník. S firmou Antonín Münzberg například trvale spolupracoval šéf výpravy pražského Národního divadla, akademický malíř Karel Štapfer, akademický malíř Vít Skála tvořil dekorace pro firmy Modrý a Žanda a A. Storch syn, ilustrátor Artuš Scheiner pro nakladatelství J. R. Vilímka. Na počátku třicátých let došlo k neuvěřitelnému rozšíření spolkových loutkových scén, Loutkářské soustředění při Masarykově lidovýchovném ústavu jich registrovalo přes tři tisíce, přičemž většina z nich se inspirovala tvorbou tzv. „uměleckých scén“. České loutkářství bylo tehdy spíše prostřednictvím UNIMY a hostování cizích loutkářských souborů konfrontováno se světovým loutkářským vývojem a také více reagovalo na podněty českého činoherního divadla. Generace loutkářů, která nastoupila, se orientovala na nejnovější divadelní trendy prostřednictvím nově vznikající moderní loutkářské dramaturgie a zejména i režie. Dekorace a loutky prodělaly během třicátých let značný vývoj. Dekorace prošly cestou od realismu až po náznakové funkční scény a loutky od dokonalé řezby až k jednoduchým soustruženým tvarům. Změnila se také loutková typologie, protože se značně rozšířilo loutkové varieté a kabaretní divadlo, které zrodilo i figury Spejbla s Hurvínkem. O sbírce Všechna divadla a loutky na výstavě jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Absolventka Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU Marie Jirásková je známá jako scénografka, která spolupracuje s řadou divadel a od roku 1996 působí jako pedagog v atelieru scénografie divadelní fakulty JAMU v Brně. Souběžně se scénografií se věnuje volné tvorbě, kterou prezentuje na společných i samostatných výstavách u nás i v zahraničí. Absolvent estetiky a hudební vědy na Filozofické fakultě MU Pavel Jirásek se vyprofiloval jako režisér dokumentarista, pravidelně spolupracující s ČT. Je nejen autorem magazínů o kultuře a umění, ale zejména autorem oceňovaných dokumentárních filmů z oblasti umění, kultury a společnosti. Dnes jsou oba známí jako sběratelé a badatelé v oblasti českých historických loutek, loutkových divadel a uměleckých dřevěných hraček. Loutky a loutkářskou scénografii začali studovat a sbírat v polovině osmdesátých let, kdy jejich jediným divadlem bylo dědictví po dědečkovi – prvorepublikovém cejchovním úředníkovi Otakaru Jiráskovi – Štapferovo divadlo s loutkami od Antonína Münzberga.  Po dvaceti letech je jejich sbírka ucelenou kolekcí zaměřenou především na tzv. rodinné a spolkové divadlo od konce 19. století až do roku 1950. Na rozdíl od muzeí podporovaných veřejnými financemi a dotacemi vytvořili rozsáhlou sbírku vlastními prostředky i nemalým úsilím restaurátorským, valná většina loutkářských artefaktů je totiž nalezena zpravidla ve značně poškozeném stavu. Marie a Pavel Jiráskovi o historických loutkách také píší a účastní se řady výstavních projektů u nás i v cizině, dlouhodobě spolupracují s Oddělením dějin divadla MZM v Brně. Mezi jejich nejúspěšnější výstavní autorské projekty patří zejména „Dům plný loutek“ Palác šlechtičen, Brno 1996; „Full House of Puppets“ Centro kulturistico Macau, Čína 1999; „Česká loutka“ Císařská konírna Pražského hradu 2002 a Moravská galerie Brno 2003; „Loutky na zámku“ SZ Lysice 2010 – 2011; „Klauni, čerti, kašpaři“ Muzeum Karlovy Vary 2012 – 2013 a „Magický svět loutek“ Muzeum loutkářských kultur, Chrudim 2013.  Marie a Pavel Jiráskovi jsou spoluautory prestižních publikací „Česká loutka“ a „Loutka a moderna“, loutky z jejich sbírky nedávno reprezentovaly české loutkářství také na výstavě Strings Attached: The Living Tradition of Czech Puppets v americkém Ohiu.

Výstava věnovaná symbolice světla v době adventu a Vánoc. Přiblíží význam rozsvěcování rorátních sloupků, symboliku svící na adventních věncích, vývoj osvětlení vánočního stromku, význam betlémské hvězdy i poměrně nový fenomén betlémského světla. Vánoce tentokrát s předstihem Výstava ve Slováckém muzeu rozjasní světlo poznání   S nadsázkou lze říci, že poprvé v novodobých dějinách předbíhá mikulášskou ale i vánoční nabídkou Slovácké muzeum v Uherském Hradišti supermarkety. S téměř tříměsíčním předstihem byla minulý týden 4. října zpřístupněna veřejnosti nová výstava věnovaná symbolice světla v době adventu a Vánoc. Období, kdy se zkracoval den, naši předkové vnímali velmi citlivě a úbytek slunečního svitu sebou nesl i symbolickou snahu nahradit jej světlem svící. „O nejdelší noci v roce se světlo stalo symbolem nového života i nového roku. Křesťanská tradice pak spojila zimní slunovrat s oslavou svátku narození Božího syna. Ten sám je označován podobenstvím svíce, která bude svítit všem křesťanům,“ připomíná Marta Kondrová, etnografka Slováckého muzea a autorka výstavy, důležitou symboliku světla. Výstava seznámí návštěvníky mimo jiné s ruční výrobou svící, představí formy na odlévání svíček i nářadí sloužící k jejich zdobení, jako jsou různé raznice, zdobítka a další pomůcky voskaře z 19. i první třetiny 20. století. „K výjimečným předmětům, které jsou vystaveny, patří rorátní sloupky, vyrobené z nekonečné tenké svíčky. Bohatě zdobené rorátní sloupky se prodávaly v nejroztodivnějších tvarech (pletence, věnečky, knihy aj.) a využívaly se k osvětlení kostelních lavic při rorátech – ranních mších v době adventu. Vesměs pocházejí z druhé poloviny 19. století a patří k raritám muzejních sbírek,“ poukazuje Kondrová na unikátnost této výstavy. Stranou pozornosti nezůstanou ani poměrně nové fenomény, jako je zapalování svící na adventních věncích a symbolika počtu svíček i jejich barevnost, která se proměňovala v čase i oblasti, či osvětlení vánočního stromku. „Zajímavostí může být, že první elektrická osvětlovací souprava na vánoční stromek byla sestrojena už v roce 1882. Mnozí návštěvníci si pak jistě vzpomenou na dobu svého dětství doprovázenou o Vánocích cinkotem andělského zvonění, které rozpohybovaly plamínky svíček,“ přidává Kondrová. Dominantou malého výstavního sálu ve Smetanových sadech je malovaný betlém ze sbírek Slováckého muzea, který připomíná důležité podobenství světla betlémské hvězdy, které přivedlo k nově narozenému Spasiteli tři mágy, v pozdější křesťanské tradici označené jako tři krále. Výstava je uspořádána ze sbírek Slováckého muzea v Uherském Hradišti, Hornického muzea v Příbrami, Regionálního muzea v Litomyšli i Etnografického ústavu Moravského zemského muzea v Brně. „Přestože venku ještě panuje podzimní čas, můžete ve Slováckém muzeu nasát první doušky adventní a vánoční atmosféry. Možná se pak budete na světlo na adventním věnci či stromku dívat jinýma očima. Očima, které rozjasní světlo poznání,“ uzavírá Marta Kondrová.   Hlavní budova, Smetanovy sady 179, Uherské Hradiště Výstava v malém sále je zpřístupněna od 4. října a potrvá do neděle 27. ledna 2019. Bližší informace: Mgr. Marta Kondrová, mobil: 734 282 558, e-mail: marta.kondrova@slovackemuzeum.cz www.slovackemuzeum.cz, www.facebook.com/slovackemuzeum    

Výstavní projekt textilní umělecké tvorby si už v pěti ročnících získal obdiv, uznání a respekt nejen v zemích Visegrádské čtyřky (Slovensko, Česko, Polsko, Maďarsko), ale především v kruzích výtvarníků z celého světa. Světová špička textilní branže se představuje v Uherském Hradišti Do Galerie Slováckého muzea v Uherském Hradišti po třech letech zamířila světová umělecká špička. Výtvarná díla, jejichž společné téma se opírá o textilní uměleckou tvorbu v mimořádném rozsahu a celosvětovém významu obsazují všechny prostory galerie a nabídnou pohled na novou, inspirativní a kreativní činnost v pěti kontinentech. Textile Art of Today, 5. ročník mezinárodního projektu bude k vidění do 23. června 2019. Po velkolepém ohlasu na bratislavské premiéře v Danubiana Meulensteen Art Museum a slovenské repríze v popradské Tatranské galerii, je Uherské Hradiště dalším místem, kde se v jedinečném souboru setkává téměř celý svět. Významným faktem této události je to, že Slovácké muzeum je jediným partnerem za ČR. „Bez nadsázky se dá potvrdit, že každý další ročník si získává pozornost umělců napříč všemi kontinenty a je výjimečnou příležitostí k prezentaci autorských aktivit v této disciplíně. Textilní tvorba už dávno není jen vymezeným okruhem klasických technik, ale rozvíjí se v rozsáhlém záběru námětů, postupů a materiálů, nová komunikační a moderní média nevyjímaje,“ komentuje Marie Martykánová, kurátorka výstavy. S neuvěřitelnou dynamikou pracují výtvarníci po celém světě v odvážných propojeních a zpracováních. Do 5. ročníku se přihlásilo na 400 autorů s tisícem artefaktů. To by se samozřejmě nevešlo do žádného výstavního prostoru, proto se komise kurátorská a hlavní porota musely rozhodovat na výběru optimálního počtu těch nejlepších a nejzajímavějších exponátů. „Většina prací vykazovala nadprůměrnou hodnotu originality, nápaditosti i překvapivých výsledků kombinačního uplatnění různorodosti. Výsledkem je soubor v počtu přes 120 výtvarných děl od 80 autorů. Obě komise se shodly na rozsahu od specifických tradičních pramenů po současnou tvůrčí uvolněnost, mnohdy až experimentální,“ doplnila Martykánová a pustila se do výčtu zemí, které se projektu účastní: „Austrálie, Česko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Holandsko, Chile, Indonézie, Island, Itálie, Izrael, Japonsko, Jižní Afrika, Jižní Korea, Kanada, Litva, Maďarsko, Německo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Španělsko, Švýcarsko, Taiwan, Turecko, USA, Velká Británie, Venezuela.“ Celá výstava vypráví i vzpomíná, uklidňuje i provokuje, je tichá i mluvící, klidná i v pohybu, černá, bílá, barevná i svítící. Z plejády prací kurátorka představila slovenskou studentku Lucii Seppovou. „Pracovně toto dílo nazývám mluvící knížky. Byla vybrána i podruhé a zaujala nás se zajímavým propojením s audio technikou. Vybraným knihám, které by nejspíš skončily v kontejneru, vdechla nový život. Využila speciální černé barvy, která dokáže přenášet elektrický impuls. Po dotyku na správné místo se spustí různé druhy audio nahrávek zvuků, písní nebo rozhovorů. Líbí se mi, že jim dala nový život,“ nechala se slyšet Martykánová. Každé dílo s sebou nese autorský příběh, vzpomínky na realizaci, proto bude vizuální sdělení podpořeno i krátkými komentáři, které návštěvníkům více přiblíží případný vhled do autorova smýšlení a tvorby.  

Expozice je věnována méně známé poloze díla dvou mezinárodně etablovaných českých umělců-sklářů: profesora Stanislava Libenského a spoluautorky společných úspěchů Jaroslavy Brychtové.  Konkrétně přibližuje rozměrná okna –vitraile v pražské kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie z let 1964–1968 a okno v kapli sv. Anny v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě z let 1974–1975. Vypráví o vzniku a charakteru sedmi vitrailí, jež oba umělci navrhli a realizovali v zámecké kapli v Horšovském Týně mezi lety 1987 až 1991 a představuje historii osmi oken v hradní kapli brněnského Špilberku z let 2001 až 2003. Díla této dvojice umělců určená do architektury jsou hodnocena jako zásadní příspěvek rozvoje fenoménu světového autorského skla. Vrchol mezi nimi  představují právě díla integrovaná do rekonstrukcí sakrálních prostor mezi lety 1964 – 2003, protože se těchto  úkolů oba zhostili nejen výtvarně zcela svébytně, ale i neortodoxně: spíše je pojali  jako obecný symbol duchovního života, než konkrétní liturgie. Ve svých vitrailích použili unikátně i novou technologii – stavovaného skleněného reliéfu v otevřených formách. Cílem výstavy je zprostředkovat  informace o těchto dílech, která jsou vlastně málo známá a ukazuje spojení experimentálního sklářského díla a rekonstruovaných významných  historických prostor. Cílem autorů výstavy je ukázat vzájemné souvislosti těchto návrhů do architektury s paralelním proudem jejich autorské komorní plastiky, která byla nesčetněkrát vystavována doma i v zahraničí a je proto mnohem známější. Zároveň je zdůrazněn osobní příspěvek Stanislava Libenského ke společné práci – především v oblasti kreseb jako svébytných uměleckých artefaktů a zároveň tvořících podkladové plány pro vznik trojrozměrných prací ve skle. Ale neméně dobře objasňuje a oceňuje i úlohu Jaroslavy Brychtové, která zajišťovala sochařské a realizační etapy těchto děl.    V instalaci výstavy Via lucis nalezneme jen tři sklářská díla. Ta dvě největší UPM získalo zápůjčkou od sklářské firmy Lasvit (další objekty lze vidět v obou souvisejících sálech výstav Plejády skla 1946 – 2018). Instalace tedy vychází  z četných originálních kreseb, které realizoval Stanislav Libenský. Dvě největší, téměř sedm metrů vysoké malby týkající se oken v kapli sv. Václava, muzeum za podpory Ministerstva kultury ČR v roce 2021 získalo do sbírek, další si zapůjčilo laskavostí dědiců z jejich archivu a ze sbírky Muzea města Brna. Vizuálně expozice stojí také na nově pořízených autorských digitálních fotografiích Gabriela Urbánka a Ondřeje Kocourka. Fotografie jasně akcentují  práci umělců se světlem nejen v rámci modelování samotných vitrailí,  ale i to, jak jejich transparence a barva přispěla k definování samotného prostoru, jehož charakter završovaly. Světlo tvoří nejen podstatu symboliky sakrálních prostor, ale odpovídá zároveň speciální metodě práce Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové s taveným sklem. Titul expozice Via lucis – Cesta světla, převzatý ze stejnojmenného spisu Jana Amose Komenského, naznačuje sílu  a stálou platnost „světlého odkazu“ těchto dvou sklářských osobností. Enable Ginger U příležitosti výstavy vyjde odborná stejnojmenná publikace, jejíž autorkou je PhDr. Sylva Petrová. Cannot connect to Ginger Check your internet connection or reload the browserDisable in this text fieldRephraseRephrase current sentenceEdit in Ginger×

Obrazy a kresby představené na výstavě Mistrovská díla ze sbírek České spořitelny prezentují výběr nejvýznamnějších děl českých výtvarníků z období 2. poloviny 19. století a 1. poloviny století 20. Václav Radimský: Zámecký park v Kroměříži Díla byla vybrána z poboček České spořitelny, a. s. z celého území Čech, Moravy a Slezska a mezi vystavovanými autory nechybí díla takových velikánů, jakými jsou J. Úprka, j. Panuška či Václav Špála. Ačkoli městské a profesní spořitelny kupovaly díla od uznávaných Mistrů pro výzdobu svých interiérů, poskytují dnes reprezentativní pohled na české umění dané doby. Sbírka České spořitelny je nejucelenější kolekcí v České republice jakou nevlastní ani žádná galerie či muzeum.     Na výstavě je představeno na 100 děl. Jádro sbírky tvoří především krajinomalba, tedy žánr, který v uvedeném období prodělal velmi bouřlivý vývoj jak v Čechách, tak i v Evropě. Nejstarším zastoupeným autorem je August Bedřich Piepenhagen, německý malíř usazený v Čechách, jehož tvorba představuje počátky romantismu. Plátna žáků pražské Akademie Adolfa Kosárka, Hugo Ullika a Antonína Waldhausera představují skutečně mistrovská díla. Na tvorbu Antonína Chittussiho měli zásadní vliv předchůdci impresionistů – umělci barbizonské školy (Theodore Rousseau, Charles Daubigny a Camille Corot). V roce 1887 byl na pražskou Akademii povolán Julius Mařák, aby obnovil krajinářskou školu. Po dobu dvanácti let existence krajinářského ateliéru se pod jeho vedením zformovala silná generace malířů zastoupená ve sbírce České spořitelny díly Ferdinanda Engelmüllera, Otakara Lebedy, Jana Honsy, Jaroslava Panušky, Oty Bubeníčka, Aloise Kalvody, Františka Kavána, Karla Langera, Stanislava Lolka, Františka Pečinky a Josefa Ullmanna. Na plenérové pobyty ateliéru na Okoři zajížděl i Antonín Hudeček. Velké popularitě u široké veřejnosti se na přelomu století těšila zejména díla Karla Liebschera a Václava Jansy, představující konzervativní proud krajinomalby. Vedle silné domácí tradice, zosobněné především tvorbou Antonína Slavíčka, formoval díla dalších autorů přetrvávající vliv impresionismu a postimpresionismu. Příkladem jsou krajiny Ludvíka Kuby, Františka Cíny Jelínka, Gustava Porše, Gustava Macouna a Oldřicha Blažíčka. Na plátnech dalších výrazných osobností: Emila Artura Pittermanna - Longena, Václava Špály, Jindřicha Pruchy, Jana Trampoty a Otakara Nejedlého pozorujeme i vliv nových uměleckých směrů: expresionismu, fauvismu či kubismu a také vliv díla Paula Cézanna. Osobitý projev najdeme i v pohledech Vlastimila Rady a Karla Holana na město a jeho periferie. Vedle známých jmen stojí dlouhá řada autorů, kteří spojili svůj život s určitým krajem. Figurální malířství je ve sbírkách České spořitelny zastoupeno menším souborem, ale ani v něm nechybí významná jména. Generaci umělců, kteří se podíleli na výzdobě Národního divadla, reprezentují oleje Václava Brožíka, Vojtěcha Hynaise, Emanuela Krescence Lišky, Františka Ženíška a unikátní kresebné studie Jakuba Schikanedera. Na konci 19. století tito autoři působili jako pedagogové na Akademii či Uměleckoprůmyslové škole a z jejich ateliérů vzešla silná generace malířů sdružených ve Spolku výtvarných umělců Mánes. Tuto skupinu zastupují díla Maxe Švabinského, Jana Preislera a Viktora Strettiho, malířů, kteří výrazně ovlivnili české moderní umění. Kurátorka výstavy: PhDr. Duňa Pavelková

Výstava paličkovaných krajek v Podřipském muzeu v Roudnici nad Labem.   Roudnické Podřipské muzeum zve všechny příznivce křehké krásy paličkovaných krajek na novou výstavu, která bude otevřena od pátku 1. dubna. Přehlídku různých krajek pro návštěvníky připravila trojice krajkářek Markéta Tallerová, Ivanka Špundová a Eva Smolná. Počátkem 20. století se z původního řemesla vyvinul složitý umělecky ceněný koníček, který často uchovává odkaz na velmi staré předlohy pro zhotovení krajek. Historie tvorby však sahá mnohem hlouběji do minulosti. Počátky paličkování sahají až do 16. století, přičemž první zmínky o něm pochází z Itálie, Nizozemska a Španělska. Zpočátku se jednalo o řemeslo sloužící k výrobě oděvních doplňků a dekorací interiéru. Na roudnické výstavě svá díla představí krajkářky pocházející z různých koutů republiky. Markétu Tallerovou, Ivanku Špundovou a Evu Smolnou pojí nejen společný zájem, ale především dlouhloleté přátelství prodchnuté množstvím společných zážitků. Markéta Tallerová narozená před padesáti lety v Praze, jako malá holčička křičela v Prodané nevěstě: „Spaste duši, medvěd se utrh!“ Později šla studovat na Státní konzervatoř v Praze hudebně dramatický obor. Od roku 1986 hraje v činohře Šaldova divadla v Liberci. Dva roky působila i v Divadle pod Palmovkou v Praze. V průběhu doby zjistila, že lépe se paličkuje na samotě v lese než v Karlíně a vrátila se do Jizerských hor. Hrát divadlo, paličkovat, chovat ovce, kozy, psy, holuby, králíky, slepice, kanáry …Markéta Tallerová je držitelkou ceny Thálie v roce 2009 v oboru opereta, muzikál a ostatní hudebně dramatické žánry. Ivanka Špundová se v  roce 2002 dostala do Poniklé v Krkonoších na akci Desatero řemesel, kde se s paličkováním seznámila. Na počátku dlouhé cesty stál základní vzorník - pod vedením Ivany Domanjové, první pokusy o vlastní návrhy s Ivou Proškovou, milánská a ruská krajka s Radmilou Zuman. Tvorba vlastních krajek na dané téma s paní Milčou Eremiášovou. Všechny lektorky v ní zanechaly stopu. Dnes sama předává zkušenosti jiným zájemcům o paličkovanou krajku. Paličkuje s dětmi v knihovně ve Vetlé a vede kurzy.  Eva Smolná o ruční práce se zajímala od dětských let. Touhu v ní rozvíjela též její prateta, jejíž povaha se vyznačovala velkou trpělivostí. Sama o sobě tvrdí: “Ruční práce mě provází po celý život, je to moje druhá přirozenost a nedovedu si představit být bez nich“. K samotnému paličkování se dostala přibližně před deseti lety vedená hlubokou úctou ke krajce. Nikdy by jí nenapadlo, že bude schopna sama tvořit krajku. Zlom po předchozích pokusech nastal až s příchodem originálního vánočního dárku - herdulkou a paličkami “.Má radost neznala mezí a od té doby jsem zcela propadla paličkám a nitím”. Během let absolvovala kurzy zaměřené na různé druhy krajek, většinou se však věnuje tvorbě podle vlastních návrhů. Srdečně zveme všechny návštěvníky nejen na výstavu, ale i na doprovodný program v podobě kometované prohlídky vedenou jednou z autorek. O termínu budeme věřejnost informovat. V neděli 29. května od 11. hod. se koná derniéra výstavy, kde se návštěvníci mohou se všemi autorkami osobně setkat. Významným hostem zde bude paní Milča Eremiášová – přední česká paličkářka.

Proti proudu času až do doby vrcholného středověku, kdy bylo založeno město Uherské Hradiště, zavedou v pátek 2. června návštěvníky pořadatelé akce Noc s Metodějem. Letos se koná již její 5. ročník. Aktivity pod širým nebem Noc s Metodějem oslavou 760. výročí založení města Uherské Hradiště   Zpět v čase až do doby vrcholného středověku, kdy bylo založeno město Uherské Hradiště, se můžete vydat v pátek 2. června na akci s názvem Noc s Metodějem. Pořádají ji město Uherské Hradiště, Slovácké muzeum, Klub kultury a Slovanská unie. Letos se koná již její 5. ročník. V minulých letech bylo připomenuto výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje, úmrtí krále Svatopluka a sv. Metoděje a letos si připomeneme 760. výročí založení města Uherské Hradiště. V programu pod širým nebem je připraveno zábavné odpoledne pro rodiny s dětmi, večerní povídání s historičkou PhDr. Blankou Rašticovou a koncert Roberta Křesťana a Druhé trávy. V rámci festivalu Dny slovanské kultury vystoupí letos i zahraniční hosté.                 První chvíle bohatého programu budou patřit rodinám s dětmi. Přímo na Výšině bude vystavěno malé středověké hradiště. „Každé dítě, a když budou chtít i dospělí, si od 16.30 může vyzkoušet, jak by obstál ve středověkém rytířském turnaji a dalších disciplínách a kratochvílích. Je připraveno devatero úkolů: skriptorium, kde si mohou návštěvníci napsat své jméno abecedou malého písma; malování erbů; sestavování puzzle; zkouška zbroje z období Přemysla Otakara II.; zmíněné kolbiště; obléhání hradu; žonglování; výroba vitráží anebo si zkusit, jaké to je účastnit se jezdeckého souboje,“ uvedl Tomáš Chrástek, vedoucí archeologického oddělení a garant akce a dodal, že na všechny čeká za splnění alespoň šesti úkolů drobná odměna.                 Vyhlášená a známá bývá při příležitosti této akce také gastronomie. Kromě tradičního občerstvení si tentokrát pochutnáte na středověkých pokrmech připravovaných na otevřeném ohni. V mezičase příprav před hlavním programem od 19.15 hodin vystoupí pozvaní hosté. Ti představí v rámci festivalu Dny slovanské kultury lidové a liturgické písně z oblasti polského Krosna a folklorní bohatost a rozmanitost Chorvatska. „Každé toto naše setkání má přinášet a budovat kulturní povědomí nejen o důležitosti tohoto místa, ale také duchovním přínosu příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Letos si navíc připomínáme 760. výročí založení královského města Uherské Hradiště. Blanka Rašticová připomene první písemnou zmínku spojovanou s naším městem, zakládací listinu z roku 1258 a historické souvislosti a zajímavosti. Jednotlivé části doplní taneční vystoupení skupiny Vere Gratia a přednes úryvků z obou listin v podání herce Slováckého divadla Vladimíra Doskočila,“ doplnil Chrástek. Program završí koncert Roberta Křesťana a jeho české bluegrassové skupiny Druhé trávy.   Výšina svatého Metoděje, Uherské Hradiště – Sady, pátek 2. června 2017 od 16.30 do 22.00 hodin. Vstupné zdarma. Bližší Informace: Mgr. Tomáš Chrástek, organizátor akce, mobil: 734 282 496 PhDr. Blanka Rašticová, historička Slováckého muzea, mobil: 774 124 014   Rozpis programu: 16.30 – 18.30     STŘEDOVĚKÉ ODPOLEDNE PRO DĚTI 18.30 – 19.00     VYSTOUPENÍ POLSKÝCH A CHORVATSKÝCH HOSTŮ 19.00 – 19.15     ZAHÁJENÍ VEČERA 19.15 – 20.00     PŘIKÁZALI JSME VYSTAVĚT PEVNOST ČI MĚSTO... - O založení Uh. Hradiště s PhDr. Blankou Rašticovou 20.30 – 22.00     koncert ROBERTA KŘESŤANA A DRUHÉ TRÁVY    

Letošní jarní a letní sezóna byla z hlediska archeologických aktivit nejbohatší v novodobé historii Podřipského muzea. Prvním výzkumem byla záchranná aktivita při stavbě rodinných domků na severním okraji Doksan. Při kontrole plochy pro budoucí domky zde bylo zjištěno asi 20 kostrových hrobů z konečné fáze pozdní doby kamenné a počínající doby bronzové. Byli zde pohřbeni obyvatelé našeho kraje, kteří jej obývali před zhruba 4300 až 3800 lety. Zemřelým byly do hrobu dávány různé milodary, nejčastěji však keramické nádoby, podle kterých lze také jednotlivé hroby datovat. O skutečnosti, že život v minulosti byl nesrovnatelně těžší, než dnes vypovídají poměrně často zastoupené pohřby malých dětí, kterým nebylo souzeno dožít se vyššího věku.             V další části pohřebiště se nacházela unikátní superpozice (překrytí) dvou hrobů. Starší z nich náležel zemřelému jedinci ve starší době železné, tedy zhruba v 6. století př. Kr. Zemřelý ležel na břiše, měl zkřížené nohy a byla mu uťata hlava. Archeologové zpravidla podobné situace interpretují jako pohřby vyloučených jedinců soudobé komunity, a to ať již důvodem tohoto vyloučení byl kriminální čin či spolčení se zlými silami. Nejinak tomu mohlo být i v případě tohoto nebožtíka. V mladší době železné, v období, kdy naše území obývali tzv. historičtí Keltové, byl hrob ze starší doby železné narušen tím, že do jeho těsné blízkosti a částečně též do jeho vlastního prostoru byl uložen hrob keltského dítěte, starého cca 10 let se dvěma bronzovými náramky na rukou.             Kromě žárových hrobů, které prozatím nejsme schopni blíže časově zařadit, byl v Doksanech objeven také příkop zhruba sedm metrů široký a tři metry hluboký, který je možno zařadit do vrcholného středověku. Nelze vyloučit, že jde o pozůstatek obléhacího díla z doby, kdy doksanský klášter obléhali husité.             Archeologické výzkumy Podřipského muzea dále pokračovaly na nedalekém vrchu Sovice, kde se badatelé společně se studenty Univerzity v Hradci Králové zabývali podhradím kopce, osídleným v pravěku i raném středověku.     V této době se již aktivity roudnických archeologů přesouvaly na území samotného města Roudnice. Zde byly výkopy zasaženy v souvislosti s rozsáhlou rekonstrukcí kanalizačního a plynového vedení také dvě velmi významné lokality. První z nich je Komenského ulice, resp. její část v bezprostřední blízkosti kostela Narození Panny Marie. V kanalizačním výkopu zde byly odkryty zbytky budovy, která je zanesena již na Carratiho plánu Roudnice ze 17. století. Její součástí byl i sklípek, jehož vchod s pískovcovým portálem se podařilo odkrýt výzkumem.             Další výzkum pokračoval v šachtách pro plynové vedení pod roudnickým mostem. Zde byla odkryta sídlištní vrstva s nálezy z 14. a 15. století, která se nacházela v těsné blízkosti zdejšího kostela sv. Václava, který roku 1310 založil Jan IV. z Dražic.             Poslední akcí byl výzkum v souvislosti se stavbou stanice RZS na roudnickém letišti. Zde byl odkryt hrob velmože ze starší doby železné (7. století př. Kr.), který byl pohřben na pohřebním voze. Hroby tohoto typu náleží tehdejší společenské elitě, důkazem čehož je rovněž přítomnost zlatých nálezů v hrobové výbavě. Železné zbytky vozu včetně dřevěných (!) částí jsou nyní konzervovány v Archeologickém ústavu AVČR v Praze a po ukončení konzervace se stejně jako všechny nálezy z výše uvedených akcí stanou součástí sbírek Podřipského muzea.   Martin Trefný Podřipské muzeum Roudnice nad Labem