Zaměření

Národní muzeum není jen jedna budova! I Památník Jaroslava Ježka je Národní muzeum. České muzeum hudby - Památník Jaroslava Ježka E-mail: marketa_kabelkova@nm.cz Telefon: 257 257 777, 237 327 285 Kde nás najdete: Kaprova 10 110 00 Praha 1 Spojení: Metro: stanice Staroměstská Tram: 17, 18, zast. Staroměstská Původní Ježkův pokoj v soukromém bytě. Zařízení interiéru ve stylu funkcionalismu na přání skladatele navrhl jeho přítel, architekt František Zelenka, který byl též autorem scénických návrhů pro Osvobozené divadlo. Modrý pokoj, stejně jako ucelený soubor dokladů Ježkova tvůrčího odkazu, zůstal uchován díky péči skladatelovy matky Františky Ježkové a sestry Jarmily Strnadové. K vidění je zde mimo jiné také originální Ježkův klavír, knihovna a diskotéka.

Bílkův dům v Chýnově byl postaven podle umělcových návrhů v roce 1898 a v jeho koncepci hrála prvořadou úlohu potřeba prostorného světlého ateliéru. Bílkův dům v Chýnově byl postaven podle umělcových návrhů v roce 1898 a v jeho koncepci hrála prvořadou úlohu potřeba prostorného světlého ateliéru. Podobně jako Bílkova pražská vila je také chýnovský dům zasazen volně do přírodního prostředí. Jeho stěny tvoří režné cihlové zdivo, zde v kombinaci se dřevem. Fasáda domu je zdobena řadou symbolických reliéfů, doplněných Bílkovými mystickými texty.  Od roku 1990 dům vlastní Galerie hlavního města Prahy. V Chýnově je možné navštívit také místní hřbitov, kde je František Bílek pochován u své monumentální pětimetrové sochy Modlitba nad hroby, vytvořené v roce 1905. Kromě této plastiky zdobí chýnovský hřbitov ještě pět dalších náhrobků, realizovaných Františkem Bílkem v letech 1902-1918. Pro Bílkův dům byl vydán speciální průvodce „František Bílek / Dům v Chýnově“, který je k zakoupení v pokladně objektu. Průvodce obsahuje podrobnosti a zajímavosti o životě Františka Bílka a o stavbě a historii chýnovského domu.  

Ateliérovou vilu v Praze-Hradčanech vystavěl František Bílek v letech 1910-1911 podle vlastních plánů. Ateliérovou vilu v Praze-Hradčanech vystavěl František Bílek v letech 1910-1911 podle vlastních plánů. Bílek byl především sochař a grafik, ale jeho náboženské pojetí umění ho vedlo k potřebě utvářet celá prostředí, ve kterých by se jeho díla uplatňovala v mnohostranném působení, naplňujíc své poslání spiritualizace lidského života. Jeho architektura byla motivována ideově. Pražská vila měla podle Bílka vyjadřovat „Život jako pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na každý den. Mnohé klasy svázány ve snopy - sloupy. Některé ze sloupů nedostavěny, protože ničeho nenesou.“ Segmentovitý půdorys stavby lze číst jako stopu kosy sklízející obilí. Nápadný je rovněž tvar sloupů připomínajících staroegyptskou chrámovou architekturu. Režná cihla a hrubě opracovaný kámen přibližují dílo přírodě a lidské práci. Nepravidelně členěnému interiéru dominuje vysoký ateliér jako přirozené pracovní a duchovní středisko stavby. Od roku 1963 je Bílkova vila spravována Galerií hlavního města Prahy. V nově otevřené stálé expozici, umístěné ve vile, jsou kromě původního vybavení interiéru prezentována Bílkova díla z jeho vrcholného tvůrčího období.  

Budova od architekta Františka Roita z roku 1928 byla koncipována jako víceúčelový kulturní objekt. Ve výstavních sálech 2. patra budovy pořádá galerie reprezentativní výstavy moderního a současného umění. Městská knihovna na Mariánském náměstí byla postavena v letech 1925-1928 podle projektu architekta Františka Roitha, žáka profesora vídeňské akademie Otto Wagnera. Budova byla koncipována jako kulturní instituce s širokými možnostmi svého využití včetně výstavních, přednáškových a koncertních sálů.    Ve východním křídle stavby je umístěn reprezentační byt pražského primátora zařízený ve stylu art deco. Architektura budovy vychází z racionalisticky pojatého půdorysu a jednoduchého rozvržení hmoty. Nad hlavním vchodem a balkónovou balustrádou jsou umístěny alegorické sochy od Ladislava Kofránka. Fasáda budovy je pokryta travertinem, který se spolu s mosazí a umělým kamenem uplatňuje i ve výzdobě interiéru. Autorem ornamentálně geometrického dekoru na stropě centrální haly je František Kysela.   Rozsáhlé výstavní prostory ve II. patře získala GHMP v roce 1992. Po jejich rekonstrukci zde pořádá reprezentativní výstavy. Součástí úprav bylo i nové výtvarné řešení hlavního vstupu do Galerie z Valentinské ulice od architekta Vlado Miluniče z roku 1996.   

Colloredo-Mansfeldský palác patří k vynikajícím příkladům pražské palácové architektury s bohatým stavebním vývojem snoubícím v sobě prvky vrcholného baroka a pozdějších rokokových a druhorokokových úprav. Colloredo-Mansfeldský palác patří k vynikajícím příkladům pražské palácové architektury s bohatým stavebním vývojem snoubícím v sobě prvky vrcholného baroka a pozdějších rokokových a druhorokokových úprav. Barokní objekt nacházející se na jednom z nejexponovanějších míst staré Prahy u Karlova mostu byl postaven na základech románské a gotické zástavby a renesanční budovy.   Mezi jeho majiteli najdeme řadu zajímavých osobností od hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika, popraveného za účast při pražském stavovském povstání, přes jezuitský řád, saského kurfiřta, krutého hraběte Bredu až k Pavlu Jindřichovi knížeti z Mansfeldu-Fondi. Kníže nechal v letech 1736–1737 původní palác, navržený zřejmě Giovannim Battistou Alliprandim, přestavět Františkem Ignácem Preé do vrcholně barokní podoby. Definitivní novorokokovou tvář interiérům stavby pak v šedesátých letech devatenáctého století vtiskla rodina Auerspergů, která pak kolem roku 1900 přestavěla velkou část paláce na luxusní činžovní dům. Nejkrásnějším a zřejmě nejlépe dochovaným prostorem paláce je taneční sál, jehož definitivní výzdoba byla patrně dokončena v letech 1736–1737. Autory nástropní fresky s námětem shromáždění olympských bohů jsou freskař Pietro Scotti a kvadraturista Giovanni Battista Zeist. Palác je spojen s významnými šlechtickými rody, ale také s kulturními a historickými událostmi, mezi jinými s posledním zasedáním královské rady „zimního krále“ Fridricha Falckého po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Po druhé světové válce byl palác využíván Československou akademií věd. V současnosti objekt spravuje Galerie hlavního města Prahy, která chystá jeho důstojnou obnovu a zapojí ho do svých aktivit. Prohlídková trasa, která zpřístupňuje návštěvníkům reprezentační prostory piana nobile, seznamuje návštěvníka s historií a architektonickými kvalitami paláce a nabízí jedinečný zážitek z prostor naplněných stopami minulosti a komplikovaného vztahu moderní společnosti k historickému dědictví.   Prohlídková trasa   Prohlídková trasa byla vybudována na několika základních principech, jimž dominuje snaha přitáhnout pozornost především k uměleckohistorickým a architektonickým kvalitám objektu. Jako hlavní nástroj zprostředkování významu a hodnoty paláce jsme proto využili specifickou atmosféru paláce, který je v některých částech dochován v autentickém stavu a jinde je poznamenán celou řadou stavebních úprav i stop jeho užívání v minulosti. Proto jsme omezili zásahy pouze na bezpečnost návštěvníka, akcentovali jsme zejména dochované původní prvky a vybavení a soustředili se na podání co největšího množství informací o objektu a jeho historii. Základem podoby prohlídkové trasy je idea jakéhosi „kontrolního dne“, návštěvy objektu za účelem poznání jeho podoby v mezistavu, v čase jeho proměny. Návštěvník se tedy v patnácti zastaveních seznámí s nejcharakterističtějšími prvky paláce, s výsledky stavebně-historických a restaurátorských průzkumů, ale také s jeho vlastnickou historií a společenským a kulturním životem paláce v minulosti a se záměry Galerie hlavního města Prahy. Základním cílem vybudování prohlídkové trasy a zpřístupnění Colloredo-Mansfeldského paláce veřejnosti před plánovanou rekonstrukcí je zejména snaha jednoznačně deklarovat, že Galerie hlavního města Prahy je správcem objektu a počítá s jeho využitím pro své kulturní a výstavní aktivity. Nejbližším úkolem je také uvést objekt do povědomí širší veřejnosti, získat podporu pro budoucí rekonstrukci objektu a jeho dlouhodobé užívání pro kulturní účely. V praktické rovině to rovněž znamená ověřit provozní možnosti objektu a získat základní informace o chování a potřebách jeho návštěvníků, ale také podniknout první kroky k identifikaci a budování specifických cílových skupin.  

Počátky Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP), sahají do roku 1989, kdy vznikl Aktiv volné fotografie – tedy sdružení fotografů, jehož cílem bylo hledat vhodné prostory pro výstavy. O projektu v Revoluční ulici se začalo jednat již v roce 2002. Velkorysý plán provozu této nové instituce zaměřené na prezentaci převážně české, ale i světové fotografie, počítal s obsáhlým prostorem galerie včetně vlastního depozitáře, knihovnou, přednáškovým sálem a černou komorou zařízenou na fotografické kurzy a workshopy i s dalšími místnostmi pro doprovodné programy.   Vlastní objekt Pražského domu fotografie založil Magistrát hl. města Prahy společně s ministerstvem kultury. Obě instituce, které do tohoto projektu společně investovaly 20 milionů korun, kvůli neustálým průtahům s rekonstrukcí objektu uvažovaly o tom, že z obecně prospěšné společnosti vystoupí. Nedokončený projekt také provázely stále častější spory mezi fotografy a vedením PHP.   Nakonec byly v roce 2010 nebytové prostory v domě v Revoluční ulici č. 5, jež byly v té době již několik let zrekonstruovány pro potřeby PHP, rozhodnutím Rady hl. m. Prahy převedeny do majetku GHMP. Galerie také získala od pražského magistrátu pět milionů korun na dokončení klimatizace a zprovoznění všech jeho prostor.

Unikátní vila architekta Otto Rothmayera, který úzce spolupracoval se slovinským architektem Josipem Plečnikem. Architekt Otto Rothmayer (1892–1966) patří ke generaci architektů aktivních v 1. polovině 20. století. Jeho život a tvorba je úzce spojena s osobností uznávaného slovinského architekta Josipa Plečnika, s nímž spolupracoval zejména na přestavbě Pražského hradu. Práci pro Pražský hrad Rothmayer vykonával po Plečnikově odchodu i samostatně a stala se jeho celoživotním úkolem. Souběžně s ní Rothmayer projektoval i pro soukromé objednavatele, zejména na území Prahy a jejího blízkého okolí. Je autorem tří rodinných vil, několika pomníků a spolupracoval také na Plečnikově vinohradském kostele. Inspirace středomořskou tradicí, kterou zprostředkovával na našem území arch. Josip Plečnik, se rovněž odráží na architektonické podobě vlastní Rothmayerovy vily, která byla realizována v letech 1928–1929 v prostém stylu klasicizující moderny. Asketická podoba vily se omezuje na základní útvary kvádru a válce, který ukrývá točité schodiště. Interiéry vily nebyly rozlehlé, avšak zcela zásadní bylo jejich napojení na verandu a malebnou zahradu, kterou architekt sám navrhl. Její důmyslná zákoutí inspirovala řadu návštěvníků vily, pozoruhodnou sérii fotografií zátiší zahrady vytvořil například známý fotograf Josef Sudek. Muzeum hlavního města Prahy připravilo v Rothmayerově vile stálou expozici „Příběh jednoho domu a jedné rodiny“, která má poukázat nejen na osobitý styl architektonického díla Otto Rothmayera, ale také připomenout atmosféru domu a jeho inspirativního prostředí.   Otevřeno: ÚTERÝ, ČTVRTEK, SOBOTA, NEDĚLE Začátky prohlídek: duben – říjen: 9:00, 11:00, 13:00, 15:00, 17:00 listopad – březen: 10:00, 12:00, 14:00, 16:00 Návštěva vily je možná POUZE PO PŘEDCHOZÍ REZERVACI  

Cílem galerie je pořádání výstav a doprovodných akcí, které jsou zaměřeny nejen na současnou mladou scénu, ale zároveň také oslovuje místní umělce a vzdělávací zařízení. Galerie Josefa Lieslera byla založena roku 1996. Původně byla součástí informačního centra a výstavní činnost byla brána jako doplňková. Pořádaly se zde prodejní výstavy keramiky, dekorativního textilu či maleb. Intenzivněji se začalo na výstavní program dbát, když galerie přešla pod Kulturní zařízení v Kadani. Informační centrum bylo přestěhováno do jiných prostor a galerie získala punc čistě výstavního prostoru. Nyní je cílem galerie pořádání výstav současného umění a doprovodných akcí ve spolupráci s institucemi, školami, sdruženími, spřátelenými galeriemi i umělci a širokou veřejností. Každá výstava trvá vždy jeden měsíc. Principem je rozmanitost výtvarných přístupů a médií. Cílem je podporovat lokální umělce a zároveň seznamovat veřejnost s trendy současného českého a slovenského mladého umění. V roce 2015 vznikly facebookové stránky galerie, kde lze nalézt všechny novinky týkající se výstav, ale i zajímavosti ze světa kultury. Přehled galerijního programu na celý rok naleznete zde http://www.kultura-kadan.cz/budova/4037/galerie-josefa-lieslera. Galerie Josefa Lieslera sídlí na Mírovém náměstí v turisticky rušné lokalitě a je součástí radnice, která je dominantou a symbolem města Kadaň, také nazývaného královské město.  

Výstavní síň Galerie Klatovy / Klenová Galerie sídlí v samém centru Klatov a nabízí k shlédnutí výstavy současného moderního českého i zahraničního uměni. Otevřeno je celoročně: út – ne 10 – 12, 13 – 17 hodin každou neděli vstup volný