Seznam muzeí

Tvrz Žumberk nabízí svým návštěvníkům stálou expozici lidového malovaného nábytku z jižních Čech a výstavu Ryby a lidé, Rožmberkové a rybníkářství v jižních Čechách a ve Waldviertlu.

Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích je muzeum s celoročním provozem. Veškeré dění v hlavní budově muzea je uvedeno na našich webových stránkách. Těšíme se na Vaši návštěvu! Jihočeské muzeum je krajské muzeum a expozičně se zaměřuje na jihočeský region, mapuje historii, kulturu i lidové umění. Poskytuje odborné poradenství pro veřejnost i partnerské instituce. Spravuje 3 své pobočky: Památník Jana Žižky z Trocnova, Tvrz Žumberk u Nových Hradů a Muzeum koněspřežky v Českých Budějovicích. Od listopadu 2015 je návštěvníkům zpřístupněna nová expozice s názvem Příběh města Českých Budějovic. V budově muzea jsou pravidelně pořádány krátkodobé tématické výstavy, připravují se další části stálé expozice, které představí jihočeskou přírodu, archeologii, národopis a historii jihočeského loutkářství. Pro školy a další návštěvníky nabízí vzdělávací programy a doprovodné programy - přednášky, koncerty, doprovodné akce, komentované prohlídky a vycházky za poznáním. V rámci činnosti muzea aktivně pracují kluby a sdružení: Historický klub, Mykologický klub, Národopisné sdružení, Entomologický klub. V letech 2012 - 2014 proběhla celková rekonstrukce hlavní budovy muzea, při níž byly upraveny půdní prostory, zřízen bezbarierový přístup a otevřen nový vstup do muzea ze Senovážného náměstí. Muzeum je otevřeno celoročně. Více informací o aktuálních výstavách a akcích na www.muzeumcb.cz.

Národní kulturní památka Rodiště Jana Žižky v Trocnově - muzeum a naučná procházka přírodou (nebo jen procházka přírodou.... :) ) Nově vybudovaná expozice v místním muzeu a naučná stezka z roku 2015 nabízí širokou škálu informací o Janu Žižkovi, o jeho působení a historickém významu tohoto husitského vojevůdce. Součástí expozice jsou interaktivní prvky a řada aktivit pro děti. Naučnou stezkou mohou děti i dospělí projít s pracovním listem, který obdrží na pokladně muzea. Areál Památníku je celoročně volně přístupný. Muzeum v areálu je otevřeno v letní sezóně od května do konce září. Více informací na www.muzeumcb.cz.

Muzeum koněspřežky je součástí národní kulturní památky Koněspřežní železnice České Budějovice – Linec (česká část). Obnovená muzejní expozice z roku 2014 je věnována drážním domkům a drážním strážníkům na území Koněspřežní železnice České Budějovice - Linec.

Jihomoravské muzeum ve Znojmě, p.o., Přemyslovců 129/8, Znojmo, tel.: 515 282 211, e-mail: info@muzeumznojmo.cz, www.muzeumznojmo.cz Jihomoravské muzeum ve Znojmě je jedno z nejstarších muzeí na jižní Moravě. Od svého vzniku v roce 1878 počalo městské muzeum shromažďovat památky minulosti Znojma, které představilo veřejnosti ve své první expozici otevřené roku 1889. Od roku 1910 našly sbírky, zásluhou kustoda Antona Vrbky, své umístění v prostorách znojemského hradu. Celý hrad spolu s památnou rotundou získalo muzeum do své správy roku 1920. Změna jeho názvu na Jihomoravské krajinské muzeum v roce 1931 odráží rozšíření muzejní činnosti na celý region. Již v této době se na ní podílí významný archeolog František Vildomec. Po druhé světové válce muzeum postupně získává charakter odborného ústavu a rozšiřuje svoje expozice a depozitáře. Dnes v nich uchovává na 300 000 sbírkových předmětů vzniklých výzkumnou a akviziční činností přírodovědných i společenskovědních pracovišť muzea. Oddělení botaniky, geologie a zoologie se zaměřují na výzkum a dokumentaci živé i neživé přírody regionu včetně území Národního parku Podyjí. Archeologie plní vedle vlastních výzkumných činností i úkoly na úseku archeologické památkové péče. O bohaté sbírky umělecké a historické pečují pracoviště historie a dějin umění. Muzejní knihovna má ve svých fondech uloženy i vzácné staré tisky z oficíny premonstrátského kláštera v Louce. Rozsáhlý fotoarchív s množstvím často unikátních záběrů řady míst celého okresu spravuje oddělení dokumentace současnosti. O další zachování sbírek se starají konzervátorské laboratoře. Svou prezentační aktivitou se Jihomoravské muzeum řadí k významným kulturním institucím města i regionu. Objekty Jihomoravského muzea ve Znojmě Minoritský klášter Dům umění Znojemský hrad Rotunda sv. Kateřiny Památník Prokopa Diviše Zřícena hradu Cornštejn

Dům umění Masarykovo nám. 11, Znojmo tel. 515 226 529 www.muzeumznojmo.cz Dům umění - Slavíkovský palác sídlí v jedné z nejkrásnějších renesančních budov města. Prvním historicky známým majitelem domu k roku 1363 byl měšťan a sládek Šimon. Jeho dům na náměstí byl tehdy menší než dnes, přesto jak prokázaly výsledky výzkumu Otto Boudy, výměra domovní parcely již byla s dnešním stavem shodná. Prostor totiž zaujímal s největší pravděpodobností Šimonův pivovar, tehdy největší ve městě, výnosnější než pivovar Hostanův na Dolní České ulici. V letech 1397 – 1406 dům vlastnil Haymann z Jaroměřic. V této době se již pivo vařilo patrně z protipožárních důvodů před městskými branami. Po husitských válkách, v éře poděbradské, korvínské a jagellonské dům střídal majitele i živnosti, zmínit můžeme krejčího Ondřeje Schneidera. Velká renesanční přestavba a rozšíření domu během jediného (!) roku 1549 jsou spojeny s měšťanskou rodinou "auf der Leiten" („Nastráňských“). Ambrož z druhé generace rodu k tomu využil nastřádané prostředky a navíc ještě půjčku 200 kop grošů. Rozšířen byl tehdy i sklep na víno. Po Ambrožově synu Šimonovi dům roku 1560 koupil Hanuš Lëmermaÿer, který nechal dostavět zadní trakt směrem do Dolní České a propojil jej krásným arkádovým dvorem. Nad vstupem na ochoz je také vytesán rodový znak Lëmermaÿerů – dvě jehňata s praporci. Tato rodina vlastnila dům přes padesát let. Za třicetileté války (1635) dům koupil moravský zemský podpísař Tobiáš Allman rytíř z Almšteinu, potomek významného měšťanského rodu ze Znojma. Jeho manželkou byla Justina rozená Herrová, dcera znojemského rychtáře a pána na Jaroslavicích a Hrušovanech. Roku 1665 Tobiáš dům prodal Jindřichu Slavíkovci ze Slavíkova na Rokytnici. Tento starý vladycký rod z Čech vlastnil ve Znojmě další dva domy na Horním a Dolním náměstí. Roku 1680 však Jindřich umírá bezdětný. Palác se poté stal majetkem městského radního Jana Františka Exela, po němž jej zdědila dcera Františka provdaná za císařského plukovníka Everharda de Blois. Jejich děti dům prodali roku 1764 pekařskému mistru Maxmiliánu Josefu Böglovi. A právě pekařské řemeslo se v tomto domě udrželo až do druhé světové války. Od 19. století sloužil palác také jako nájemní dům s celkem osmi byty. Majitelé byli od roku 1804 Bouskovi, od roku 1852 Widlovi. Dědička Marie Widlová se roku 1883 provdala za drogistu Johanna Pistauera, takže prodejna pečiva v přízemí (dnes vestibul a kavárna) byla doplněna o drogerii (dnešní přednáškový sál) a ještě malinkou trafiku. Roku 1936 dům zdědila nezletilá Elizabeth Dissmannová, která však o něj jako teprve dvacetiletá na základě Benešových dekretů přišla. V roce 1950 přechází dům z národní správy pod správu komunální. Zároveň byla zahájena projektová příprava na městskou galerii. Ta byla po mnoha peripetiích dokončena v roce 1961. K úplnému zprovoznění objektu došlo v roce 1967. Poslední rekonstrukce proběhla v letech 1986 - 1990. Dnes slouží palác výstavním účelům Jihomoravského muzea. Reprezentativní výběr z bohatých uměleckých sbírek Jihomoravského muzea zde prezentují stálé expozice "Staré umění Znojemska" ve druhém podlaží a "Medailér Jan Tomáš Fischer" a "Mince Zemí Koruny české" v podlaží prvním. Výstavní sály v prvním podlaží jsou určeny výstavám převážně soudobého výtvarného umění. V přízemí se nachází víceúčelový sál pro příležitostné výstavy, přednášky a konference.    

Rotunda sv. Kateřiny, národní kulturní památka Románská rotunda s unikátní freskovou výzdobou z počátku 12. století. Jediná plně dochovaná památka hradu moravských knížat z rodu Přemyslovců ve Znojmě byla založena na konci 11. století knížetem Konrádem I. či jeho synem Litoldem jako reprezentativní mariánská svatyně. Za Litoldova syna Konráda II. byla rotunda roku 1134 upravena a doplněna o svatokateřinský kult, jak nás informuje latinský nápis objevený Františkem Fišerem při restaurátorských pracích roku 1949. Nástěnná výmalba secco (do suché omítky) zobrazuje ojedinělý dynastický cyklus knížat z rodu Přemyslovců včetně scény vyňaté z rodového mýtu o povolání Přemysla Oráče posly kněžny Libuše na knížecí stolec do Prahy. Ideově vyrůstá ze spodního pásu s obrazy Zvěstování, Navštívení Panny Marie, Narození Páně a dalšími výjevy z života Ježíše Krista a je završen spojením skrze anděly a svaté evangelisty s Duchem svatým v samotném vrcholu kopule rotundy. Ve starší literatuře tradovaný názor, že rotunda plnila velkofarní funkci, se nezakládá na pravdě. Tato úloha náležela nejstaršímu znojemskému kostelu sv. Hippolyta na Hradišti. Hradní rotunda byla naopak filiální kaplí k chrámu sv. Michala ve městě. Roku 1320 daroval Jan Lucemburský patronát znojemské hradní "královské kaple" sv. Kateřiny klariskám na předhradí. Ty jej v roce 1555 předaly městu. V 17. století kaple zpustla. V roce 1710 přenechal císař Josef I. celý vnější hrad znojemským měšťanům, kteří v blízkosti rotundy vystavěli pivovar. Rotunda byla odsvěcena a sloužila jako skladiště dřeva, chlév pro vepře, pivnice s tančírnou a košíkářská dílna. Po privatizaci pivovaru v roce 1861 (rodina Mauralova) hrozil rotundě dokonce úplný zánik. Na význam rotundy však tehdy naštěstí upozornil kustod zemského muzea v Brně Moritz Trapp, načež nechala znojemská radnice unikátní malířskou výzdobu restaurovat. Roku 1910 byla rotunda zpřístupněna veřejnosti a předána do péče znojemského muzea. Od té doby v rotundě proběhla řada dalších restaurátorských prací a vědeckých výzkumů. Díky unikátním románským nástěnným malbám byla znojemská hradní kaple prohlášena 30. března 1962 národní kulturní památkou. Svým významem přesahuje hranice českých zemí a je vnímána jako mimořádná památka v rámci celoevropské kulturní historie. Rotunda je přístupná od května do září denně vyjma pondělí. Aktuální otevírací doba pro daný kalendářní rok naleznete na webových stránkách Jihomoravského muzea ve Znojmě - www.muzeumznojmo.cz. Vstup každou půlhodinu. První prohlídka začíná v 9.15 a poslední prohlídka v 16.45. Prohlídka trvá 15 minut. Kapacita jedné prohlídky max. 10 osob. Omlouváme se všem návštěvníkům, že při zvýšené mikroklimatické vlhkosti je vstup do rotundy zakázán.  

Hrad založili Bítovští z Lichtenburka ve 20. letech 14. století. Od r. 1617 se připomíná již jako pustý. Ve sklepeních obou hradních paláců se nacházejí expozice mučírny a šenku hradní posádky. V době prázdnin zde vystupují skupiny historického šermu Hrad Cornštejn  (Zornstein) stojí na strategické poloze západní strany kopcovitého výběžku ze tří stran obtékaného řekou Dyjí, poblíž výšinného sídliště z pozdní doby kamenné. Jeho jméno je odvozeno z německého  Zorn  (hněv) a   Stein   (kámen, skála), tím měla být vyjádřena síla i pevnost hradu. Vznikl na původně zeměpanském území, jež náleželo k hradu Bítovu a které přešlo koncem 13. století jako trvalá zástava do rukou panského rodu Lichtenburku. Pro posílení předpolí hradu Bítova, k ochraně cesty spojující Bítov s Vranovem a konečně jako sídlo pro své potomky nechal Raimund z Lichtenburka se souhlasem krále Jana Lucemburského někdy ve 20. létech 14. století postavit hrad Cornštejn. Poprvé se uvádí v listině moravského markraběte Karla z 31 května 1343, na jejímž základěsměli Raimundovi synové Smil a Čeněk rozdělit bítovské léno s hrady Bítovem a Cornštejnem na tři díly. V polovině 14. století vznikl o hrad spor mezi Líchtenburky a pány z Hradce, avšak k roku 1363 se Lichtenburkovéopět uvádějí jako jeho držitelé. Původně nevelký hrad s palácem a nádvořím nechal Jindřich z Lichtenburka v 2. polovině 14. stoleti rozšířit o věnec ohrazený parkánovou hradbou. Daleko více se však do podoby hradu zapsal Jan z Lichtenburka a Cornštejna, který zesílil opevnění Cornštejna v 1. třetině 15. století novým předhradím s hospodářskými a administrativními budovami a zesílenými vstupními branami. Na severozápadní straně nádvoří tehdy také vyrostl nový palác. Roku 1422 se o dobytí hradu pokoušeli husité. Mocenské postavení Lichtenburku vzrostlo ve 40. letech 15. století do té míry. že Jan z Lichtenburka dokázal vést boj se sousedními Rakousy, a dokonce vzdorovat i římskému králi Fridrichovi III. V polovině 15. století držel Cornštejn Hynek z Lichtenburka a na Bítově, který odmítl přísahat věrnost králi Jiřímu z Poděbrad a podporován papežem Piem II. zahájil v roce 1463 otevřenou vzpouru. Cornštejn se proto logicky stal terčem útoku královského vojska. Jedenáctiměsíční obléháni Cornštejna (1464-1465), řízené hejtmanem Oldřichem Mládencem z Miličína, se stalo politickou událostí evropského významu, neboť za vzpurným Lichtenburkem stál samotný papež. Nakonec však byl Cornštejn vyhladověn, Hynkovi z Lichtenburka konfiskován a lénem udělen pánům Krajířúm z Krajku. Wolfgang Krajíř z Krajku, který si na králi Vladislavu Jagellonském vymohl převod cornštejnského panství do svobodného držení, hrad opravil a nově opevnil V sedle jižně od hradu tehdy vyrostlo moderní předsunuté opevnění s dělovými baštami. Oba hradní paláce byly modernizovány. Po roce 1526 hrad opět přechází do vlastnictví Lichtenburku, pánu na Bítově. Za jejich panství bylo v roce 1542 opevnění Cornštejna na základě usnesení moravského zemského sněmu v souvislosti s tureckým nebezpečím naposled posíleno. Roku 1576 se Cornštejn jako součást bítovského panství dostal do rukou Štrejnu ze Švarcenavy. kteří přestali sídlo udržovat. Hrad tak zpustl. Mezi dalšími majiteli se vystřídali Jankovšti z Vlašimi (1617), hrabata z Daunu (1788) a Haasové z Hasenfelsu (1912). Na základě Benešových dekretu byl hrad v roce 1945 zestátněn. Nynější podoba hradu je výsledkem jeho rozsáhlé rekonstrukce, kterou v 70. letech 20. století provádělo tehdejší Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Rekonstrukce či dostavba nebyla dokončena a v polovině 80. let byl hrad převeden do správy Jihomoravského muzea ve Znojmě, které nyní zajišťuje nejnutnější sanační práce, umožňující zpřístupnění zříceniny veřejnosti.

Založen kolem r. 1100 moravskými knížaty z rodu Přemyslovců V současné době interiéry hradu představují život raně novověké společnosti prezentací historického nábytku a uměleckých děl ze sbírek muzea. Otevřeno: květen – září Mimořádná poloha, na němž se nachází znojemský hrad, poskytla vhodné prostředí pro člověka již ve 4. tisíciletí př. n. I. Z mladší doby bronzové pochází významný nález depotu 70 kusů bronzo­vých hřiven.Ostroh byl zřejmě prastarým kultovním místem a nebylo náhodné, že v 2. polovině 11. století si jej vybral moravský a později český kníže Konrád I. a jeho syn Litolt jako místo pro stavbu nového dřevěno-hlinitého hradu. Až do té doby spravovali moravští Přemyslovci znojemský kraj z nedalekého Hradiště sv. Hippolyta. Nový hrad byl obranyschopnější a lépe střežil starou kupeckou cestu, vedoucí z Rakous přes Kraví horu a údolí Dyje na sever. V 1. polovině 12. století hrad trpěl spory mezi českými a moravskými Přemyslovci. V té době se zde nacházela mincovna, v níž byly raženy mince znojemského údělného kní­žectví. Hrad byl rezidenčním sídlem moravských markrabí Konráda Oty a Vladislava Jindřicha, kteří hrad přestavěli do kamenné podoby a zpevnili silnými zdmi a netradiční osmibokou věží (tzv. Loupežnická věž, r. 1892 se zřítila). Po zániku znojemského knížectví koncem 12. století spravovali hrad purkrabí či kasteláni, později královští hejtmani. Král Přemysl Otakar I. založil na předpolí hradu v letech 1222-1226 první institucionální město na jižní Moravě. Hrad byl místem častých návštěv českých panovníků, kteří tudy projížděli při svých cestách z Čech do Rakous, a místem mnohých diplomatických jednání. Král Jan Lucemburský zde například v roce 1335 provdal nejmladší dceru Annu za rakouského vévodu Otu IV. Veselého. V době husitských bouří byl znojemský hrad pevnou oporou krále a později císaře Zikmunda Lucemburského, který zde v roce 1437 umírá. Od 2. poloviny 15. století je však hrad často panovníkem zastavován a poté zpět vykupován. V letech 1529-1530 zde pobývala královna Marie, vdova po Ludvíku Jagelonském. O pár let později, v době zesíleného tureckého nebezpečí, byl hrad shledán ve velmi špatném stavu, a proto na příkaz moravského zemského sněmu opraven a zesílen. Po potlačení stavovského povstání byl hrad v roce 1621 zkonfiskován zástavnímu držiteli Vilému z Roupova. Po požáru v roce 1630 byl sice jako zemská pevnost částečně opraven, přesto jeho význam a údržba rychle upadaly. Koncem 17. století byl již napůl v ruinách. Dekretem císaře Josefa I. z roku 1709 byla zadní část hradu věnována jako léno hrabatům z Deblína. Přední část hradu s rotundou, Loupežnickou věží a maštalemi koupili znojemští měšťané, kteří zde v roce 1720 založili pivovar. Deblínové nechali starý hradní palác za příkopem zbořit a místo něj v letech 1711 -1721 postavit nový barokní zámek s čestným dvorem obráceným do údolí Dyje. Když v roce 1784 hrabě Josef z Deblína zemřel bez mužského dědice, připadl zámek zpět císaři. Inventář byl záhy rozprodán a prázdná zámecká budova pak po celé 19. století sloužila jako občasná kasárna a vojenský špitál. V roce 1910 část a po roce 1922 celá budova deblínského zámku byla městem Znojmem adaptována pro muzeum.  Vstupní sál zámku vyzdobil freskami kolem roku 1720 Jan Michael Fisée (1686 - 1732). Ve špaletách oken jsou zobrazeny portréty českých panovníků a v medailonech pod kopulí habsburští panovníci od 15. století. Postavy žen v kopuli představují Alegorii Svornosti a Slávy zemí Koruny české.

V altánu dle projektu arch. B. Fuchse z roku 1936 se nachází expozice připomínající život Prokopa Diviše. Památník doplňuje model nejproslulejšího Divišova vynálezu – prvního uzemněného bleskosvodu na světě. Otevřeno: květen – září Památník je symbolickým připomenutím života a díla řádového bratra premonstrátů, badatele v oboru elektřiny a vynálezce bleskosvodu Prokopa Diviše. Prokop Diviš (vlastním jménem Václav Divíšek) se narodil 26.března 1698 v  Žamberku. V létech 1716 - 1719 studoval na jezuitské latinské škole ve Znojmě, zaopatřen proslulým premonstrátským klášterem v Louce u Znojma, kde složil řeholní slib a přijal řádové jméno Prokop. Jako premostrát studoval v klášterní škole filozofii a teologii, v roce 1726 zde dosáhl kněžského svěcení a v létech 1729 - 1735 na téže škole vyučoval filozofickým předmětům. Na základě úspěšné obhajoby doktorské dizertace vyhlásila roku 1733 univerzita v Salcburku Diviše doktorem teologie. V témže roce se stal podpřevorem louckého kláštera a od roku 1736 poprve převzal správu farnosti v Příměticích u Znojma. Setrval zde do roku 1741, kdy jej dne 7. dubna loucký opat Antonín Nolbek jmenoval převorem kláštera. V době obsazení Znojma pruskými vojsky v jarních měsících roku 1742 vyplatil Prusům za internovaného opata vysoké výpalné a upadl za to u něj v nemilost. Patrně proto byl v červenci téhož roku opět poslán na faru v Příměticích. Zde působil do konce svého života (zemřel 21. prosince 1765) a zde také začalo období jeho badatelské práce. Správa farského hospodářství obrátila Divišovu pozornost nejprve k hydrotechnickým pracem. V létech 1742-1744 zde postavil několik vodovodů. Poté u něj do popředí vystoupil zájem o konstrukci hudebních nástrojů, spjatý s klášterní hudební kulturou. Vyvrcholil stavbou originálního skříňového nástroje s kovovými strunami tzv. "denisdoru" (Denis (or - zlatý Diviš), bezpečně doloženého k roku 1753. Nástroj napodoboval zvuk různých hudebních nástrojů. Po roce 1748, pod vlivem tehdy módního zájmu, se rozvinuly Divišovy experimenty s elektřinou. Používal při nich třecí elektřinu a leydenské láhve vlastní výroby a byl schopen zdařile pracovat se základními elektrostatickými jevy. Měl rovněž příležitost demonstrovat je i císařskému dvoru ve Vídni. Zpráva o smrti petrohradského profesora Georga Wilhelma Richmanna, kterého v roce 1753 při pokusu měřit intenzitu elektrického pole v atmosféře zabil blesk, přivedla Diviše k zájmu o atmosférickou elektřinu a k rozhodnutí postavit v Příměticích "povětrnostní mašinu". Jejím základem byl na 15 m (později 41,5 m) vysokém stožáru horizontálně položený železný kříž, jehož konce byly pravoúhle překžíženy kratšími železnými tyčemi. Na takto vzniklých 12 zakončeních bylo osazeno 12 kovových krabic s železnými pilinami, jimiž prostupovalo na 400 ostrých kovových hrotů. Celá konstrukce byla třemi řetězy vodivě spojena se zemí.  Pod vlivem dobových představ Diviš chápal funkci kovových krabic jako leydenské láhve, ve kterých se měla shromažďovat z atmosféry "odsátá" elektřina. Tím se mělo předejít bleskovým výbojům a vzniku bouří vůbec. Přestože funkce, kterou Diviš svému "povětrnostnímu stroji" připisoval, se zásadně odlišovala od principu bleskosvodu, objektivně jím svou konstrukcí byl. Vztyčil jej poprvé v červnu roku 1754 a poté, co byl v létě 1759 pokládán za příčinu velkého sucha, jej nechal loucký klášter odstranit. Druhou konstrukci umístil Diviš po roce 1761 na věž přímětického kostela. Další oblastí Divišova badatelského zájmu byl vliv elektřiny na živý organismus a s ním spojená elektroléčba, které se intenzívně věnoval od roku 1754. Při své výzkumné práci byl Diviš v úzkém kontaktu s představiteli soudobé vědy, profesorem matematiky a fyziky na vídeňské univerzitě Josephem Franzem, profesorem experimentální fyziky na pražské univerzitě Janem Antonínem Scrincim, Leonhardem Eulerem, profesorem lékařské fakulty pražské univerzity Janem Křtitelem Boháčem aj. Znal mj. i experimenty Benjamina Franklina. Svoje poznatky zobecnil v teoretickém pojednání Magia naturalis (Přírodní kouzelnictví), které vyšlo v německém překladu v roce 1765 v Tübingen a 1768 ve Frankfurtu n. M. a výrazně ovlivnilo okruh německých pietistických filozofů a evangelických teologů kolem Friedricha Christopha Oetingera. Autorem návrhu památníku byl brněnský architekt Bohuslav Fuchs. Repliku bleskosvodu zkonstruovali v učňovské škole brněnské Zbrojovky podle plánu, který z dobového popisu Divišovy "povětrnostní mašiny" zhotovil znalec života a díla Prokopa Diviše dr. ing. Vladimír Sach. Busta P. Diviše od prof. Vincence Makovského z roku 1936 byla v roce 1948 nahrazena litinovou kopií, restaurovanou roku 1998 Technickým muzeem v Brně. Reliéf v interiéru památníku, symbolizující spoutání blesku, zhotovil brněnský sochař František Hořava v roce 1941. Památník byl veřejnosti poprvé otevřen 28. června 1936. Reinstalaci Památníku provedlo Jihomoravské muzeum ve Znojmě u příležitosti 300. výročí Divišova narození v roce 1998. Exponáty dokumentují život a dílo P. Diviše a oslavy jeho výročí ve Znojmě a v Příměticích v létech 1898 až 1998.

Původně gotický klášter, který pochází z poloviny 13. století, založil Přemysl Otakar II. Vedle krátkodobých výstav jsou přístupné stálé expozice: Živá příroda Znojemska, Neživá příroda Znojemska, Černé řemeslo, Zbraně orientu a Pravěcí zemědělci. Budova původně minoritského, později františkánského kláštera byla součástí tzv. "Znojemského Assisi", vystavěného v průběhu 13. století. Již krátce po konstituování Znojma na královské město po roce 1225 došlo v bezprostřední blízkosti před vchodem do královského hradu k usídlení mendikantského řádu minoritů. V jejich sousedství se pak ve druhé polovině 13. století usadila ženská větev řádu - klarisky. V letech 1279 - 1297 sloužil klášter jako místo uložení ostatků českého krále Přemysla Otakara II., padlého roku 1278 v bitvě na Moravském poli. Z nejstarší doby se v klášteře minoritů dochovala křížová chodba severozápadního ramene včetně okenních kružeb. Severovýchodní část křížové chodby je ze sklonku 15. století. V roce 1534 klášter převzali františkáni, kteří ve druhé třetině 16. století budovu upravovali, a to zvláště její 1. poschodí, kdy se budova rozšířila i nad křížové chodby. Barokní novostavbou je dvouposchoďový, původně jednopatrový trakt, připojený k severozápadnímu nároží konventní budovy. Byl postaven jako knihovna před rokem 1695. Z barokní doby je rovněž dvorní trakt, který zakryl okenní stěnu jihozápadního ramene ambitu. Z barokního období je rovněž klenba na severozápadním konci severovýchodního křídla konventu v přízemí, kde vystupovalo nově zřízené pravoúhle se lomící schodiště.do patra, zrušené při klasicistní přestavbě. Tehdy byla zřejmě přestavěna celá část severovýchodního křídla konventu. V letech 1728 - 1729 byl rozšířen nedostačující refektář, v letech 1754 až 1758 byla vystavěna nová budova klášterního špitálu. Po zrušení kláštera roku 1784 část objektu proměněna ve vojenskou vychovatelnu regimentu prince Coburga. Roku 1825 byla provedena radikální přestavba zrušeného kláštera na věznici. Tehdy byl objekt kláštera i kostela vážně poškozen, souběžně s destrukcí kostela došlo ke zboření přilehlého jihovýchodního ramene ambitu. Prostor mezi mužským a ženským klášterem vyplnil jednolodní chrám Nanebevzetí Panny Marie. Původní raně gotický kostelík byl na přelomu 13. a 14. století přebudován a doplněn o oratoř klarisek. Loď byla lehce širší než presbytář a značně dlouhá, neboť předstupovala stejně jako oratoř jeptišek do prostoru dnešní ulice Přemyslovců. Lze předpokládat sedm obdélných klenebních polí hlavní lodě a tři pole presbytáře. Ke kostelu přiléhala na jihovýchodní straně oratoř klarisek, jež vyrůstala s hlavní lodí. Tato loď, vyhrazená výhradně ženskému řádu, byla obdélného půdorysu a nižší než hlavní loď. Na severovýchodě byla zaklenuta dvěma křížovými žebrovými poli, klenby dalších čtyř obdélných polí byly zúženy a jejich žebra vyrůstala ze štíhlých svazkových přípor. Dvě třetiny lodě zaujímala hluboká tribuna pro jeptišky, která byla podklenuta zřejmě dvoulodně celkem deseti křížovými poli. Prostor pod tribunou propojovaly nízké lomené arkády s lodí minoritů. Dokončení oratoře lze klást až do poloviny 14. století, kdy došlo i k vyvýšení lodě minoritů. K další stavební úpravě došlo po požáru roku 1494. Tehdy byly prolomeny dvě lomené arkády ve střední zdi mezi lodí minoritů a klarisek, na něž navazovala křížová chodba ženského kláštera. V této době byla rovněž postavena kruchta v hlavní lodi, z níž se dochovaly fragmenty patek polopilířů. V letech 1653 - 1654 byly vystavěny dvě nové věže v západním průčelí: jedna patřící minoritům se zvonem, zasvěceným Panně Marii a sv. Antonínovi Paduánskému, druhá věž patřila klariskám se zvony sv. Františka a sv. Kláry. Do dnešní doby se dochovala pouze menší část kostela, především jihovýchodní zeď hlavní lodě. Od roku 1945 slouží budova minoritského kláštera muzejním účelům. V současné době jsou v klášteře uloženy přírodovědné, archeologické a historické sbírky muzea. Chloubou botanické sbírky je Obornyho herbář z let 1862 - 1915. Kolekce moravských tektilů, tercierní fosilie a zkameněliny druhohorních ryb jsou významnou součástí geologických sbírek. V zoologickém oddělení jsou shromážděny vzácné doklady o výskytu různých druhů fauny regionu. Archeologické pracoviště uchovává bohatý pramenný materiál ke všem pravěkým i historickým obdobím. Vyniká v něm soubor keramiky mladoneolitické kultury s moravskou malovanou keramikou. V historických sbírkách je uložena i cenná tzv. Květoňova numismatická sbírka českých mincí a unikátní kolekce orientálních zbraní.